Pobyt v Maroku - zkušenosti, zážitky a postřehy
- Medina
- Suk neboli bazaar
- Na ulicích
- Doprava
- Marocké ženy
- Hudba
- Čističi bot
- Smlouvání
- V továrně
- Koupání v Casablance
- Co vidí turisté
- Rabat
Zbytek povídání je v popisu mé druhé cesty do Maroka.
Casablanca (a trochu Rabat)
Dalo by se do jisté míry říci, že v Casablance (a podobně i dalších městech) se žije na ulici. Protože jsem pracoval tak od osmi do čtyřech až do šesti a v poledne jsem měl hodinu a půl pauzu, a protože jsem tam byl sám, většinu volného času jsem strávil chozením ulicemi a pozorováním toho, jak tam lidé žijí. Trochu mi to ztěžovala kruhová náměstí, což je prý francouzský styl. Kruhové náměstí je napojeno na několik ulic, které k sobě takřka nikdy nejsou kolmé. Většinou nemám velké problémy s oriantací, ale ta kruhová náměstí mě několikrát tak zblbla, že po několika náměstích jsem se zničehonic objevil opět na tom náměstí, z kterého jsem vyšel, jenže z druhé strany. Určitou pomůckou byly názvy ulic, které byly narozdíl od Tangieru dvojjazyčné, takže když jsem po čase začal rozlišovat mezi různými Mohamedy, kterými se názvy ulic jen hemžily, bylo se alespoň jakž takž čeho držet. V Tangieru (při mé druhé cestě do Maroka) to pro mne bylo horší, protože většina názvů ulic tam byla jen v arabštině. A ty obrázky rozsypaného čaje na cedulích vypadaly jeden jak druhý.
Medina
znamená arabsky město, alespoň mi to tvrdili. Naleznete ji takřka v každém marockém (a nejspíš arabském) městě. Je to změť uzoučkých propletených uliček, ve kterých je člověku občas ouzko. Jednak velice rychle ztratíte orientaci, protože uličky si jsou velice podobné, jednak v nich zmizíte jak jehla v kupce sena. Když jsem se tam jednou snažil vytáhnout jednoho pracovníka z továrny, kde jsem prováděl servis, dost se tomu bránil, že to není k večeru bezpečné.
Nicméně jsem se občas toulal těmito uličkami, protože se tam ocitnete v arabském světě minulého (anebo předminulého) století, a to tím více, čim více se odchýlíte od "hlavních" uliček Mediny. Bohužel jsem přišel o fotky, které se mi tam podařilo se staženým zadkem nafotit. Islám učí, že není vhodné zachycovat lidskou podobu a mnozí maročáné věří, že vyfocením uvězníte jejich duší ve foťáku a většinou se snaží focení vyhnout nebo zabránit a to občas dost nevybíravými prostředky..
Suk neboli Bazaar
Suk (souk, Bazaar) neboli tržiště je velice často v marockých městech umístěn ve staré části města - Medině. Tak tomu bylo i v Casablance (doufám, že nekacám - přeci jen už nějaký čas uplynul a mně se ty města začínají pomalu slévat). Na trhu seženete takřka cokoliv, ale přece jen převládá zboží, které má šanci přitáhnout oko turisty - šperky a zlato (jestli bylo opravdické - nevím, protože to nepoznám) , výrobky z kůže, koberce a další předměty, po kterých turisté pasou.
Kromě toho mi takřka na každém rohu někdo nabízel jakousi ušmudlanou hmotu, která byla zřejmě hašiš. Několikrát se mi stalo, že se mě na ulici někdo zeptal, jestli bych mu mohl pomoci napsat dopis v angličtině. Když jsem zpočátku souhlasil, tak mi řekli, že ale ne tady na ulici, přijď za chvíli tam a tam. Bylo to zřejmě nějaké domluvené heslo, ale nikdy jsem nenašel dost odvahy, abych tomu přišel na kloub. Měl jsem ještě příliš živě v paměti mé cestování po Fezu a představa, že bych měl jít sám do nějakého poloopuštěného domu, se mi vůbec nezamlouvala. Pokoušel jsem se vyptávat v přádelně, kde jsem prováděl servis, ale nic jsem se nedozvěděl ani tam - zřejmě pracovníci přádelny nebyli zajímavými zákazníky pro překupníky.
Jídlo jsem si kupoval většinou v malých krámcích, kterých je v Casablance jak naseto. Jsou to takové miniobchůdky, kde je na několika čtverečních metrech napěchováno neuvěřitelné množství nejrůznějšiho zboží, které může marocká hospodyňka potřebovat. Z potravin mohu doporučit marocké rybičky - výběr je přepestrý a chutě vynikající. Ovoce jsem většinou kupoval na trhu. Zrovna při mém pobytu byla sezóna pomerančů, které byly veliké, levné a výborné chuti. Z jedné denní diety jsem mohl mít asi 80 kg pomerančů, takže jsem si dopřával každý den.
Chleba jsem kupoval buďto také v krámcích, nebo, když jsem se trochu otrkal, i na tržišti, kde ho pekli přimo na ulici. Byly to takové velké celozrnné placky a chutnaly výborně.
Když jsem chodil na trh, viděl jsem, jak stačí málo, aby se k vám lidé chovali daleko vstřícněji než k ostatním bělokožcům. Koneckonců, také je mi stokrát sympatičtější Němec, který řekne "Toprý tén, tvje pifa" než takový , který začne v české hospodě poroučet německy a rozčiluje se, když mu nikdo nerozumí.
Zde se opět potvrdilo, že se vyplatí naučit se alespoň pár základních slůvek v domorodém jazyce typu dobrý den, nashledanou a děkuji.Takže (opět s prošlou zárukou) je to Salam'alaikum, Alaikum'sal'am a Šukran. Jestli to mám blbě, budu rád, když mně napíšete, jak je to správně.
Jestli se dostanu i k popisu mé druhé cesty, naučíte se i další užitečná arabská slova.
Binčus na ulicích
Binčus na ulicích je, a to hlavně proto, že se nakupuje ne do normálních tašek, ale do polypropylenových (nebo jakých) sáčků, které při větru vzlétnou a jsou takřka všude. Také se v nich vynášejí odpadky na ulici a snadno se roztrhnou.
Když jsem byl v Maroku, říkal jsem si - inu rozvojová země, to u nás takový bordel (na ulicích) přece jen nemáme. Ale když se teď rozhlédnu kolem sebe, vidím, že jsme Maročany v tomto ohledu mnohdy předběhli.
Doprava, babetisti (pežotisti)
Nejvíc lidí jezdí v Casablance na francouzské verzi naší Babety - nohy nahoru, do kopce lehce přišlápnout do pedálů a jede se. Pežotisti se obratně proplétají mezi kolonami aut a zdá se, že kolem čtvrté odpoledne je to v Casablance zdaleka nejrychlejší způsob dopravy. Auta touto dobou představují lavinu a přejít čtyřproudovou ulici pěšky vyžadujte notnou dávku odvahy i drzosti. Protože ale žádné podchody ani nadchody nejsou široko daleko od místa, kde potřebujete přejít, nic jiného nezbývá. A samozřejmě se neustále troubí a gestikuluje, někdy jsem měl dojem, že Maročani troubí rádi a s potěšením. Druhá špička vypuká večer. Neosvětlená jedoucí auta v protisměru nejsou nic neobvyklého. Ale časem si na to člověk zvykne. Na druhé straně je potřeba přiznat Marockým řidičům značnou dávku slušnosti a pochopení. Takže kdybych si měl vybrat jízdu městem mezi Prahou a Casablancou, Casablanca stále ještě vítězí.
Marocké ženy
Podle mého soudu jsou v Maroku k vidění dva základní typy žen, které se od sebe výrazně liší. Souvisí to patrně s bohatou historií Maroka a střídání a míšení kultur:
- spíše menší a buclaté, k stáru poněkud rozteklé (nazval jsem si je pro sebe
Maročanky), ale milé a usměvavé
- úzkoboké se širšími rameny (Berberky), trochu uzavřenější
Oba typy jsou velice upovídané, snad ještě více, než je celosvětový průměr.
Obecně je Maroko jeden z nejpokrokovějších islámských států, pokud se týka postavení ženy. Na ulicích lze sice spatřit i dost žen zahalených, ale mladě holky už uvidité zahalené jen vyjímečně, a spíše na venkově. Nicméně se v žádném připadě nedá mluvit o rovnosti pohlaví. Například otevřené kavárny, které lemují ulice Casablancy a dalších měst, jsou výlučně pánskou záležitostí. Pokud v nich uvidíte ženu, je to s největší pravděpodobností Evropanka.
Malé děti nosí většina Maročanek na zádech, i když začínají přibývat i kočárky - viz obrázky.
Hudba
Marocká hudba mi k srdci moc nepřirostla, alespoň pokud jsem měl možnost ji poznat, což bylo jednak na ulicích a v malých hospůdkách, jednak na slavnosti k nějakému výročí krále Hasana II [čti Hasan D']. Mám docela rád orientální hudbu (například indickou), ale zde se mi zdálo, jako kdyby hudebníci byli líni hrát a moc je to nebavilo. Tolik můj soukromý názor. Na druhé straně je fakt, že Robert Plant od Led Zeppelin nahrál s marockými muzikanty velice zajímavé věci, tak nevím. Možná jsem neměl štěstí.
Smlouvání
Smlouvaní je, podobně asi jako v dalších islámských státech, národní sport, zábava a nutnost. Pro mne to mělo jeden háček. Má omezená znalost francouzštiny a komplikované počítání (alespoň pro mne) velice omezovala moje schopnosti smlouvat. Než mi totiž došlo, kolik se vlastně za zboží chce, už byl obchodník na koni a já sice něco usmlouval, ale valné to nebylo. Zlepšilo se to až při mé druhé cestě, před kterou jsem francouzským číslům věnoval zvláštní pozornost. Takže jsem zjistil, že většina marockých obchodníků bere opravdu smlouvání nejen jako způsob, jak vidělat víc peněz, ale také jako společenskou zábavu. Takže jsem se rád zapojil. Pouze jednou jsem to s mojí první nabídkou přestřelil takovým způsobem, že prodavač vyvalil oči, začal se smát na celé kolo a po mém odchodu z krámku za mnou vyběhl na ulici a ještě dobu si tam ťukal na čelo. Inu, všeho s mírou.
Čističi bot
jsou v Casablance jevem velmi hojným. Jednou se po mých botách doslova vrhnul jeden z čističů a už už se chystal, že mi je nakrémuje. Vtom se zarazil, neboť zjistil, že mám na nohou staré semišky. Podívali jsme se po sobě a oba jsme se dali do smíchu. Nechal jsem mu drobný bakšiš za snahu.
Několikrát jsem si všimnul, jak se mění lidské chování v závislosti na společenském stavu. Několik čističů, kteří ještě před malou chvílí prosili, abyste si nechali vyleštit vaše boty, vyhlásí v pět padla, oblečou se do lepšího, posadí se v jedné z pouličních kavárniček a stanou se z nich grandi. Poroučejí čaj (marockou whisky) pro kdekoho a od prvního kolemjdoucího čističe bot si s nosem nahoru nechají vyčistit své boty.
V továrně
Mustafa - elektrikář z přádelny
Továrna, ve které jsem prováděl servis, leží v průmyslové zóně, což je, ostatně jako ostatní průmyslové zóny kdekoliv na světě) nejošklivější a nejušmudlanější část města. Továrna se skládala ze dvou budov - ředitelství a přádelny. Do přádelny se chodilo venkem - přes ulici. Stalo se mi, že když jsem přecházel do přádelny, zastavilo mě několik dívek, které spínaly ruce a něco mi říkaly - teprve, když jsem vešel do přádelny, mi došlo, co říkaly: J' travaill = chci pracovat. Asi když viděli evropskou tvář, domnívaly se, že patřím k majitelům firmy a že je mohu zaměstnat. Bydlely zřejmě v domcích naproti továrně. Domky je ovšem příliš silný výraz. Byly to na sobě naskládané kameny, na tich plech jako střecha, opět zatížený kameny, aby neuletěl. Místo dveří houně. Takovýchto domků bylo v průmyslové zóně hromada a jejich obyvatelé nemají moc velkou šanci, že se kdy z této bídy vyhrabou, i kdyby se přetrhli.
Jednou jsem byl v továrně svědkem, jak mistr vyhodil přadlenu - jednoduše ukázal prstem na vrata a tím to pro něho bylo skončeno. Nevím, jakého přestupku se přadlena dopustila (a chlapi mi to nechtěli za žádnou cenu říct, i když jsem na ně naléhal), ale nic nepomohly její prosby ani bědování a pláč - během pěti minut byla z továrny venku a bez práce.
Zde je nutno říci, že alespoň v těch firmách, které jsem navštívil, se nikdo neflákal, ale dělalo se v pohodě - holky neustále úměv na tváři. Pouze přístup k dodržování bezpečnostních předpisů byl trochu volnější, jak ukazuje následující příklad:
Vedoucí přádelny byl sympatický chlapík, ale náruživý kuřak (jako ostatně hromada Maročanů). Jeho nejoblíbenějším místem pro jeho kuřácké choutky byla právě přádelna. Jak si asi vzpomenete, bavlna je prvotřídní hořlavina, ze které se ne nadarmo vyráběla i střelná bavlna. Snažil, jsem se mu vysvětlit, že to není dobrý nápad - kouřit v přádelně. Ochotně přikyvoval a asi dva dny se nic nedělo. Třetího dne, když jsem vkročil do přádelny, mi pyšně ukazoval na zdi obrovskou ceduli - ZÁKAZ KOUŘENÍ. Ukazoval mi ji rukou, která třímala zapálenou cigaretu.
Koupání v Casablance - až daleko za městem
S koupáním to bylo v Casablance špatné, a to z několika důvodů.
Přístup k moři v Casablance zabral přístav (který je opravdu velký), takže kdo se chce vykoupat, musí v podstatě za město. Když jsem byl v Maroku, místní obyvatelé ještě nosili zimní bundy a tak jsem byl jediný, kdo se tou dobou v moři koupal. Pravda, oceán byl dost studený, ale kdo je odchován koupalištěm v Ústí nad Orlicí, je dobře připraven.
Já jsem se koupal co nejblíže městu, ale přesto mi trvalo přes půl hodiny, než jsem dorazil k místu, kde se dalo vykoupat. Ale byl tu problém: bál jsem se odejít do moře a nechat na břehu své věci. Zloději jsou všude a v Casablance jich bylo obzvlášť požehnaně. Bylo mi jasné, že kdyby mi někdo sebral šaty, musel bych se trmácet přes celou Casablancu v plavkách . Nakonec jsem si našel takové místo, kde do moře bylo blíž než k nejbližším lidem, takže bych stačil ke svým věcem doběhnout, kdyby bylo potřeba. Navíc bylo moře dost divoké a tak jsem raději neplaval moc daleko od břehu.
Po vykoupání jsem se uvelebil na balvanu, který trčel dva metry nad mořem, abych oschnul. Zničehonic přišla obrovská vlna a já se pral s Atlantikem o své šaty a modré semišové boty (ve kterých jsem měl i své brýle). Naštěstí jsem byl úspěšný a oceán vrátil, co mi sebral. Příště jsem už byl při koupání opatrnější.
Když jsem se vrátil z Maroka dom, četl jsem nějakou knížku o Maroku a Casablance. Bylo v ní popsáno místo, kde jsem se koupal. Prý tam jsou nějaké proudy, které každoročně stáhnou do moře několik plavců, jejichž mrtvoly se později pravidelně naleznou asi o 15 km jižněji. Ale protože jsem to při koupání nevěděl, byl jsem v pohodě.
Co vidí turisté, kteří cestují s cestovní kanceláří
Jednou jsem po pobřeží došel až do míst, kde zase začala civilizace. Zjistil jsem, že jsem se ocitl v turistické oblasti, s hotely, bungalovy a slunečníky. Sem vozí cestovní kanceláře své zámožnější klienty, když je vezou "Do Casablancy". Jak jsem se později dozvěděl, většinou na letišti čeká na turisty klimatizovaný autobus, který je odveze do jednoho z těchto hotelů. Tam se čtrnáct dní válejí u vody, občas je vyvezou hotelovým autobusem na tržiště, aby mohli nakoupit suvenýry a honem zpátky do hotelu. Takže se takto dá pohodlně strávit Dovolená v Maroku, aniž byste se cokoliv o této zemi dozvěděli.
Rabat - oprava tiskárny v centru marocké policie, a bez pasu
Už jsem to asi někde psal, že jsem byl ubytován na ubytovně, patřící našemu zastoupení. Jednoho dne tam přibyli dva chlapi, kteří v Maroku něco instalovali nebo opravovali na tiskařských strojích. Bylo to fajn, protože je to docela pakárna, když je člověk někde dlouho sám. Jednou za mnou přišli, že v Rabatu v hlavní tiskárně marocké policie mají nějaký stroj, který nechce tisknout, a že je asi něco v řízení toho stroje a ty když seš od tý elektroniky, hele a nechtěl by ses na to podívat, a se zastoupením už to máme vyjednané, že tě tam klidně pustí a a a ...
Protože jsem měl už svoji práci hotovou a čekal jsem jen na letadlo, vyrazil jsem s nimi do policejní tiskárny. V autě jsem si všimnul, že jsem na ubytovně zapomněl pas, ale chlapům už se nechtělo vracet a že to zkusíme bez něj. A taky jo, podařilo se mi bez pasu proniknout až do centra marocké policie. Kouknul jsem se na mašinu a nakonec se ukázalo, že tam je vadné nějaké relé. Protož jsem měl v Casablance náhradní relátka do našich strojů. vrátili jsme se a druhy den vyrazily znovu do Rabatu. Tentokrát už jsem si raději vzal pas s sebou. Stroj jsme opravili a protože chlapi ještě měli nějaké další zařizování, vysadili mě v centru a já měl víc jak půl dne k prohlídce Rabatu.
Rabat je pěkné město se spoustou parků, s univerzitami a tudíž spoustou mladých lidí. Kromě jiného je to hlavní město Maroka. Nejdříve jsem to vzal ke staré mešitě.
Potom jsem prošel Medinu a dostal se až pevnostem na pobřeží. Moře bylo ten den divoké a vyzařovala z něho jakási nekonečná síla.
Rabat je vlastně jednou půlkou dvojměstí Rabat-Salé. Každé z měst leží na jednom břehu řeky, která se mezi nimi vlévá do moře. Mezi nimi je natažen most. Salé je město známé svoji historií, především pirátskou - vzpomeňte na salétské piráty.
Zbytek povídání je v popisu mé druhé cesty do Maroka.