Náměstí spojených národů s fontánou
V 90. letech 20.století to bylo největší město Maroka a mělo něco kolem 3 miliónů obyvatel. V každém případě bych řekl, že je to město nejprůmyslovější a nejevropštější. což spolu asi souvisí.
Díky velkému a významnému přístavu lze v Casablance narazit na námořníky všech jazyků, a tomu jsou přizpůsobeny i jazykové znalosti místních pouličních obchodníků. Když už jsem nevěděl, jak se zbavit jednoho z nich, který na mě už vyzkoušel francouzštinu, angličtinu i němčinu a poslal jsem ho česky tam, kam občas dotěry posíláme, jeho tvář se rozjasnila a řekl - Nu vot, ty gavaríš po rúsky.
Později jsem se dozvěděl, že ruštinu se učili kvůli ruským námořníkům, kteří v přístavu vyměňovali fotoaparáty Zenit za džíny.
Pěší zóna
Pěší zóna v centru Casablancy se podobá jako vejce vejci pěším zónám velkých evropských měst - s tím rozdílem, že nápisy na některých krámech jsou trochu rozsypané a na ulici vám neustále nabízí své zboží pouliční prodavači. Pokud na ně zareagujete, jsou dost neodbytní. Jak jsem ale zjistil později, většinou mají sportovního ducha - když jsem se naučil několik arabských odháněcích větiček, většinou se usmáli, řekli něco v tom smyslu "aha, ty víš, o co tady běží" a vrhnuli se na jiného bělokožce.
Na pěší zóně (ale i jinde) byla velmi hustá síť video půjčoven - ve výkladu samí po zuby ozbrojení svalnatci opásaní kolem dokola náboji. Inu rozvojová země - jsem si tenkrát říkal - a už jsme ji dohnali.
Na pěší zóně (pánové jsou fotografové - když si nedáte pozor, tak vás vyfotí a pak chtějí peníze. Tak jsem je vyfotil a nechtěl po nich nic).
Nová mešita
Stavba nové mešity na břehu Atlantického oceánu. Bude (dnes už asi je) druhá největší na světě, protože největší musí být v Mekce.
Zapomněl jsem, kolik se do nové mešity vejde věřicích, ale bylo to číslo úctyhodné. Mešita samozřejmě směřuje k Mekce a , jako z ostatních mešit, z ní pětkrát denně volá mezuin k motlitbě svě Alláhu Akbar. Nyní většinou mezuinové používají jakési megafony, ze kterých vychází jejich hlas sice zesílen, ale značně rozkřáplý. Protože jsem bydlel v centru Casablancy nedaleko od jedné z mešit, každé ráno v pět jsem byl vzburcován ze spánku jedním z těchto služebníků božích.
Na přechodu
Obrázek napravo ukazuje, jak vypadá život mimo turistická centra a dva muže typického vzhledu. Bylo to foceno v březnu, teplota kolem 25 stupňů a mne v košili s krátkými rukávy měli za blázna. Tu rudé prapory tam byly kvůli státní oslavě - marocký prapor je celý rudý a uprostřed má islámskou zelenou pěticípou hvězdu.
Fontána v noci.
Měnící se vodní tvary i barvy jsou nádherné.
Fontána na Náměstí spojených národů je nádherná věc, a to
zejména po setmění, kdy se před očima proměňuje a nabývá nejrůznějších podob,
to vše ještě zdůrazněno hrou barev. Navíc je to místo, kde se k večeru schází
mladí lidé - domorodci i turisté a klábosí spolu o všem možném. Rád jsem tam
večer sedával na obrubníku chodníku a pozoroval jak fontánu, tak ruch okolo. Občas
se se mnou dal do řeči některý ze studentů a pokud jazyk dovolil, dozvěděl jsem se
dost o životě a perspektivách mladých Maročanů. Většinou jejich touhou bylo dostat
se do Evropy a najít si tam práci, protože v Maroku to je s pracovními
příležitostmi bídné. Jenou mě dokonce mladý Maročan přemlouvall, ať ho vezmu s
sebou do Československa, že nám bude sloužit, jen ať se odtamtud dostane. Těžko se
mu vysvětlovalo, jak se věci mají (tenkrát byla ještě Československá socialistická
Prodavači vody
Na obrázku vpravo je prodavač v údajně berberském kroji. Dlouho mi trvalo, než jsem vypátral, co vlastně ti muži ověšení kožennými vaky a zlatavými poháry vlastně prodávají: pitnou vodu. Protože mám ohledy ke své tělesné schránce, nikdy jsem se nenechal ukecat, abych to ozkoušel sám. Nevím ale, zda prodavači vydělají více peněz za vodu, nebo za dovolení, že si je turisté mohou vyfotit.
Jinak jsou v Casablance na ulicích jakési kádě s vodou, ze kterých žízniví maročané pijí ostošest - ani zde jsem se neodvážil okusit.
Když není práce
Když není práce, tak se takhle posedává celý den. A další den. A ..
Těmhle mládencům se nezdálo, že jsem na ně namířil foťák a chtěli mi ho vzít. Naštěstí nebyli trénovaní v běhu a dobře to dopadlo.