Maroko - 1. cesta

Pobyt v Maroku a pár postřehů z Casablancy a Rabatu je ZDE.

Jak jsem k tomu přišel

Před několika více lety jsem byl zaměstnán v podniku, který vyrábí textilní stroje. Pracoval jsem v oddělení vývoje elektroniky.

Jednoho dne, rok si už přesně nepamatuji, ale asi tak 1984 plus mínus autobus, za mnou přišel kamarád, který mi shodou okolností také dělal šéfa, a povídá mi: "Mám jet na servis asi na tři týdny do Pakistánu. Ty se zajímáš o tyhle východní státy a mě se tam moc nechce - nechceš tam jet místo mne ?"

A bylo rozhodnuto. Jenže když jsem se začal zajímat o podrobnosti, ukázalo se, že místo tří týdnů se počítá spíše se třemi měsíci. To bylo příliš i na mne. Problém byl v tom, že jsem tam měl jet úplně sám a bez jakýchkoliv zkušeností s cestováním do podobných zemí. Takže jsem z toho nakonec vycouval. Když už jsem se ale k tomu přichomejtl, vedoucímu pracovníkovi servisního oddělení to nedalo, a tak mi asi po týdnu volal: Když na tebe byly ty tři měsíce v Pakistánu moc, nechtěl bys jet asi na čtrnáct dní do Maroka ? Máme tam jednu mašinu, která se občas nerozbíhá tak, jak má." Já na to : "Ale jakpak se tam mluví ?" - "No přece arabsky a francouzsky" - "Ale já neumím ani tak, ani tak" - "To nevadí, na letišti na tebe počká náš pracovník, který se o tebe postará. A v továrně se domluvíš anglicky". Sedl jsem mu na lep.

Do plánované cesty zbýval asi měsíc. Během této doby jsem si připravoval materiály s sebou, studoval technologii předení (protože v rámci úsporných opatření jsem měl letět opět sám - bez strojařů nebo technologů) a v jakési předtuše jsem se rozhodl, že pro každý případ alespoň trochu juknu na to francouzštinu. Koupil jsem si Francouzštinu pro samouky (nejsem odborník, ale mně vyhovovala a tudíž ji doporučuji) a během zbývajícího měsíce jsem se snažil naučit alespoň základy. V podstatě se dá říci, že jsem se naučil (spíše však přečetl) asi 5 nebo 6 prvních lekcí. Jak se ukáže dále, bylo to vpravdě boží vnuknutí.

Během mé přípravy vypluly na povrch další zádrhele: "Víš, ona ta cesta je moc na rychlo, takže jsme ti nestačili vyřídit marocké vízum. Ale neboj, v Casablance na letišti na tebe bude čekat pan Lámoš, a ten ho pro tebe bude mít." Když jsem si jel do Prahy na Strojimport pro ostatní doklady, měl jsem, jak se později ukázalo, štěstí. Nebyl tam zrovna ten pracovník, který měl na starosti Maroko, takže jsem se dostal k jinému pracovníkovi, který se shodou okolností kdysi znal s mým taťkou. Ten mi alespoň narovinu řekl: "Víš, bez toho víza bys mohl mít problémy, dám ti alespoň takové potvrzení, že ho dostaneš až v tom Maroku". Bohužel jsem zapomněl jeho jméno, ale alespoň mu chci na tomto místě poděkovat.

Praha - Řím - Casablanca

No a tak se čas nachýlil a přišel den mého odletu. Trochu jsem měl obavu, že díky zpoždění vlaku bych mohl zmeškat letadlo, a tak jsem s baťohem na zádech, o vlak dřív, vyrazil do Prahy. Ten baťoh mi poradili naši montéři: "Když jedeš sám a potřebuješ třeba na záchod, kufr nemáš pořadně kam dát a pořád po něm musíš koukat ... ". Zapomněl jsem napsat, že na dně baťohu jsem pašoval několik náhradních desek s elektronikou stroje. "Stejně je zas asi přivezeš zpátky a takhle bychom museli platit clo a bla bla bla", prostě jsem se nechal ukecat, že o nic nejde a že je to v pohodě.

Nepočítám-li jednu dovolenou s rodiči, když mi bylo asi osm, byl to můj první let. Samozřejmě, že jsem nevěděl, kam mám na letišti jít a co mám dělat, ale nějak se to samo vystříbřilo.

Bylo sychravé podzimní ráno a já nastoupil do letadla. Poněkud jsem byl zklamán - byl to myslím TU-114 nebo něco takového. Z filmu jsem znal prostorná letadla s širokými chodbami - a tady jsem si připadal jako v ponorce. Byl to ten typ letadel, která mají vždy dvě sedadla naproti sobě a mezi nimi stoleček.

Letadlo mířilo do Říma, a tak mými spolucestujícími byli typičtí Italové z jihu, přesně takoví, jak v kině vypadají mafiánské rodiny. Včetně černých knírů, klobouků a tmavých brýlí na očích. Ale žádný únos se nekonal, mafiani snědli "dobroty" nabízené ČSA, ani kuchař nebyl zastřelen a my jsme přístáli v Římě.

Tam jsem měl trochu trable s kontrolou, zda u sebe nemám kovové předměty - nejdřiv mi to zapípalo, že něco mám. Úředník mě vyzval, abych si odložil kovové brýle a prošel ještě jednou. Opět zapípání. Tak jsem z kapes postupně odkládal jeden kovový předmět za druhým a výsledek - stále stejný. Nakonec se úředník usmál, mávl rukou a nechal mě jít. Dodnes nevím, co jsem to kde vlastně u sebe měl, že jsem pořád pípal.

Měl jsem asi tři hodiny času, takže jsem si prošel letiště a šel si zabookovat (nevím, jak se to řekne česky) palubní vstupenku z Říma do Casablancy. "Ale siňore, vy nemáte marocké vstupní vízum", sdělila mi sympaticka dívčina za přepážkou. "Já vím, ale mám alepoň toto" - a ukázal jsem ji potvrzení, že vízum na mne má čekat v Casablance. "Ale to nestačí, my vás bohužel bez víza nemůžeme pustit do letadla .. " - "Tak mi poraďte, co mám dělat" - "Víte co, já to proberu s kapitánem letadla a snad vám to povolí ... ale to nemusíte čekat tady, kapitán přijde až tak půlhodiny před odletem - snad to dopadne ...". Tak tak jsem - už trochu napjatý, jak to dopadne - pozoroval cvrkot v letištní hale. Všiml jsem si, že ženy všech barev a národností jsou v podstatě stejné: šli po chodbě, najednou periferním viděním (či šestým smyslem) uviděli tu obchůdem s kožešinami, to obchůdek se šperky, a už je jakási magická síla přitáhla alespoň k výkladu těchto obchůdků. A bylo úplně jedno, jestli to byla černoška či běloška, stará nebo mladá hezká nebo ošklivá.

Čas pomalu ubíhal (několikrát jsem ocenil přednosti baťohu oproti kufru), a já se chodil ptát k přepážce slečny, jak to se mnou vypadá. "Nic se nebojte, ještě to není vyřešené, ale určitě to dopadne...". Jak se blížil čas odletu, začal jsem být kapánek nervózní a když už zvývalo asi pět minut, přestávalo pomáhat i pomalé dýchání. "Nic se nebojte, ještě to není vyřešené, ale určitě to dopadne.., já vás zavolám.", byla další odpověď letecké slečny. Nakonec mě opravdu zavolala a oznámila mi, že kapitán souhlasí a já budu připuštěn (do letadla), ale že je čas, protože se letadlo opozdilo a právě startuje z Londýna.

Za chvíli to oznámil i letištní rozhlas a vyzval nás cestující (sláva - už jsem k nim také patřil), abychom se dostavili k přepážce. Zde jsme každý dostal papír, na kterém bylo napsáno Voucher a pak něco v italštině. Protože jsem byl v leteckém cestování úplný nováček, netušil jsem, k čemu to je dobré. Nejprve jsem se zeptal několika cestujících, ale věděli o tom zrovna tolik co já. Nakonec mě opět zachránila dívčina od přepážky, která mi vysvětlila, že se tímto letecká společnost omlouvá za zpoždění a že za ten papír dostaneme něco k snědku v blízkém bufetu. A bylo to tak.

Byl pozdní večer, pozdní září, a letadlo konečně přiletělo. Díky tomu, že se moje cesta vyřizovala velice narychlo, nestačili mi sehnat levnou turistickou třídu, jak se to obvykle dělává, a tak jsem zasedl do business class. Tentokrát to opravdu vypadalo jako v letadle. A již se vynořili stewardi a stewardky a na podnosech nosili nejrůznější věci. Ke mně také přišel steward a podával mi stříbrnými kleštěmi jakousi zelenou palačinku. Poděkoval jsem a už už jsem se do ni chystal zakousnout. Mrknul jsem ale očkem na dívku, která seděla přes uličku a v ruce držela podobnou palačinku. Protože však zřejmě byla zkušenější (nebo inteligentnější) než já, rozbalila tuto zelenou utěrku a utřela si do ní ruce. A tak jsem si ji i já v poslední chvíli odtrhl od úst a napodobil dívku. Inu, člověk se učí celý život.

Po dobrém jídle (a jak se ukázalo, na velmi dlouhou dobu posledním) a štamprličce něčeho dobrého jsem si udělal pohodlí a oddal se klimbání, protože výhlad z letadla není v noci noc moc. Probudilo mě jakésy hlášení. Zajímavé je, že v letadle si pro hlášení vždycky vybírají dobu, kdy nejvíc řvou motory nebo letadlo vydává nějaký jiný zvuk. Takže jsem z hlášení pochopil, že Casablanca pro mlhu nepříjímá. Cestující do Casablancy se mají připravit na vystoupení, cestující do Dakaru zůstanou sedět. Zavolal jsem si letušku a vysvětlil jsem ji, že nemám marocké vízum a že na mě čeká v Casablance. "To nic, to nebude problém - autobus vás zaveze do Casablancy, a tam už si to vyřídíte." ... a letadlo přistálo. Vystoupil jsem s dalšími asi dvaceti cestujícími z letadla. Místo, kde jsme přistáli, vypadalo asi jako nádraží v Ústí nad Orlicí. Cely rozespalý (byly asi tři hodiny ráno) jsem se šoural k jediné budově, která vzdáleně mohla připomínat letiště.

U vchodu již čekala marocká policie a kontrolovala pasy a VÍZA. Než na mne došla řada, rozhlížel jsem se po místnosti a snažil se přijít na to, kde jsme asi přistáli. Až jsem to uviděl - FEZ (neboli Fes). Asi 300 km od Casablacy.

Ve Fezu

No nic, řekl jsem si, maje v mysli slova letušky. Autobusem mě svezou do Casablancy a bude hej. Z francouzštiny celníků jsem pochopil, že marně hledají vízum. Podal jsem jim papír s prohlášením. Bohužel však nikdo z celníků nemluvil anglicky a mých pět lekcí francouzštiny také nebylo valných. Nakonec na letišti sehnali jednoho pracovníka, který trochu anglicky mluvil. Takže se vysvětlilo, jak se věci mají. "nojo, ale my vás bez víza odsuď nemůžeme pustit - a do Casablancy už vůbec ne ." - "Ale když já to vízum mám v Casablance" - "To by mohl říct každý" - "Tak tam zavolejte" - "Bohužel, to nejde. Byla tady vichřice a vedení je zpřetrhané" - chvilku jsem se je snažil ukecat, ale když mezitím odjel autobus beze mne, bylo mi jasné, že to teprve začíná.

Nakonec mi nabídli, že mě zavezou do Fezu (letiště je asi 15 km od města) a druhý den, že se uvidí. Nezbylo mi než souhlasit. Mezitím vypuklo celní odbavení - mladý marocký celník se mnou prohlížel obsah mého batohu. Když jsem si uvědomil, že na dně mám krabici s neproclenými náhradním deskami, bylo mi jasné, že tak hluboko se nesmíme dostat. A tak jsem se v rámci mých pěti lekcí snažil s celníkem klábosit a nějak ho zabavit. Jak se dostával níž a níž, docházela mi i zásoba slovíček, A to částečně i úmyslně. Posléze ho to vytahování věcí z baťohu přestalo bavit, já si oddechl a on pro jistotu ještě zaklepal húlkou na dno baťohu. "Copak to je ?", zeptal se. V tu chvíli jsem předstíral ještě horší znalost francouzštiny, než jsem měl, a to tak dlouho, až ho to přestalo bavit a mávl nade mnou rukou. Desky byly zachráněny a já si nastoupil do auta k celníkovi, který jel po směně do Fezu. Začínalo svítat, kolem silnice stromy obsypané pomeranči a já byl v Africe.

Celník mě zavezl k jakémusi domu, který označil za hotel a zaťukal. Otevřela osoba podivného vzhledu (něco jako muž zde), které celník něco arabsky vysvětlil. Mně řekl francouzsky, abych, až se vyspím, sedl na autobus, který mě odveze zpět na letiště, a že to tam dořešíme. Baťoh i pas si nechali na letišti, takže jsem poněkud bezprizorní zalezl do malého pokojíku, sundal si boty a usnul spánkem spravedlivých.

Vzbudil jsem se kolem deváté hodiny. Naivně jsem si myslel, že u "hotelu" zastavuje nějaký autobus letecké společnosti, já do něj nasednu a bude. Teprve po chvíli mi začlo být jasné, že celník měl na mysli obyčejný linkový autobus. Autobusové nádraží bylo skutečně nedaleko. Věc měla jeden háček: nikde nebyl jízdní řád ani žádna budova, kde bych se něco dozvěděl, pouze autobusy měly nahoře označení, kam jedou. Pro mne to mělo jednu nevýhodu - nápisy byly v arabštině. Tak jsem si začal lámat hlavu, jak se dostat tam, kam potřebuji. Mezitím se mi už pomalu začinal hlásit žaludek o svá práva - jenže jsem neměl tušení, co mohu sníst a na co mám dávat pozor. Pouze jsem si matně vzpomínal na vyprávění montérů, kteří si z podobných zemí přivezli améby a podobné potvory, a rozhodl jsem se držet hladovku, dokud se věci nevystříbří. A navíc jsem neměl vyměněné peníze - pouze nějaké dolarové bankovky a cestovní šeky (poučení pro příště - vždycky si někde sežeň alespoň pár místních šprdlíků).

Zde musím udělat malou odbočku, týkající se mého vzhledu (který ostatně není nikterak povedený): nosím vlasy poněkud delší než je v kraji zvykem a kulaté brejličky. Oblečen jsem byl do černého manšestrového saka a černých manšestráků. Uvádím to tady proto, že to často hrálo roli v mém styku s Maročany. Většinou mě považovali za mladého hejska, nejčastěji z Holandska, a podle toho se ke mě chovali = snažili se mě pumpnout, nebo mi prodat drogy. To se obrátilo k lepšímu až časem, když jsem se naučil několik šikovných arabských výrazů pro tyto příležitosti.

Abych se ale vrátil: Takže jsem stál na rohu ulice a přemýšlel, jak se dostat na letiště. Díky mému vzhledu, tak odlišnému od ostatních obyvatel, se ke mně každou chvíli nachomítal nějaký domorodec a snažil se mi něco prodat, nebo mě zatáhnout do svého krámku. Já jsem však tvrdošíjně odmítal a snažil se jim vysvětlit, že se potřebuji dostat na letiště. Nakonec se objevil mládenec, který obstojně mluvil anglicky, a nabídl mi, že mě zaveze na letiště. Znělo to jako rajská hudba. Takže nejdřív mě pozval na marockou whisky (mátový čaj) a pak mě zavedl ke starému Renaultu R-5, kde již seděl řidič, lehce mě šupnul do a sedl si vedle mne. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nejdřív potřebuju rozměnit, neboť jsem měl pouze cestovní šeky a pár dolarů. Zavezli mě k nějaké směnárně, kde jsem konečně získal marocké Dirhámy, posadil se opět do auta a hurá na letiště. Jenže jsem časem začal mít dojem, že náš směr je přesně opačný než tam, kde jsem tušil letiště. řekl jsem jim, že chci na letiště. "D'acord, D'acord (OK,OK)","jenom tě trochu povozíme a ukážeme ti památky". "Ne ! Já chci na letiště". Tohle se ještě několikrát zopakovalo, a jejich dříve tak přátelské tváře začínaly nabývat úplně jiného výrazu. Nakonec auto zastavilo před opuštěnou garáží v jakési pusté ulici, v autě řidič, můj průvodce a meni nimi já. Průvodce, nyní už s blesky v očích, povídá: "Dej 400 Dirhámů a zavezeme tě na letiště". Sebrazel jsem odvahu, které mi dost rychle ubývalo a řekl jsem mu, že se zbláznil, že nejsem žádný turista, který sem přijel rozhazovat a že mu tolik nedám. "Kolik dáš ?" - zeptal se nasupeně. Dal bych v té chvíli cokoliv, abych se odtamtud dostal, ale nasadil jsem kamennou tvář (nejsem žádný hrdina - sám nevím, kde se v té chvíli ve mně vzalo tolik drzosti) a řekl jsem:" Maximálně 150 !". Řidič s mým průvodcem chvíli diskutovali, arabsky i francouzsky a já mezi nimi čekal, jak to dopadne. Pochopil jsem, že koněčně pochopili (a uvěříli), že nejsem žádný zazobaný turista a že toho ze mne moc nevyrazí. Takže jsme se dohodli na 220, můj "dohazovač" vystoupil a já s řidičem opět vyrazil.

Už to vypadalo, že mám vyhráno, ale naše auto se neustále vzdalovalo od letiště. Takže jsem opět na řidiče, že chci na aeroport. Oui oui, mesjé. A auto uhánělo Fezem dál a dál. Když jsme viděli ukazatel s nápisem aeroport a řidič uhnul na druhou stranu, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. A už jsme byli ven z Fezu a projížděli předměstími s rozpadlými hliněnými domky - jeden podobný (ale focený později) je pro ukázku na obrázku:

Pomalu jsem začínal vzpomínat, koho jsem u nás znával a koho už asi nikdy neuvidím. Byl to takový zvláštní pocit beznaděje, kdy už se člověk připravuje na svůj konec. Nakonec auto zvolnilo a vjeli jsme do nádvoří jednoho z těch polorozbořených domků, nečež se za námi zavřela brána. Řidič mi pokynul, abych zůstal v autě a zmizel v jednom z domů. Tak už to máš spočítaný - říkal jsem si. A nejblbější na tom je, že se ani nikdo nedozví, kde jsem vlastně zmizel ze světa - poslední stopa po mně bude můj pas na letišti.

Nevím, co se odehrálo v domě, ve kterém řidič zmizel. Za chvíli se vrátil, nasedl do auta, brána se otevřela a my jsme vyjeli cesou, kterou jsme se přijeli. A když jsem opět uviděl cedule aeroport, jejichž číslovky klesaly - 30 -25 -20 -10 km, začínal jsem pomalu věřit, že nebude tak zle.

Východisko

Za chvíli jsme se skutečně objevili na letišti, které přece jen ve dne vypadalo o trochu lépe než ve tři hodiny v noci. Zaplatil jsem dohodnutých 220 Dirhámů a řidič zmizel. Našel jsem úředníky celnice a začal se s nimi dohadovat, co dál. Jak jsem byl vděčný sám sobě, že jsem přečetl alespoň těch pět lekcí - bez nich bych byl úplně ( | ) ztracen. Nakonec mi řekli, abych zaplatil jakýsi kolek a dali mi dočasné marocké vízum. Fajn. "Ale jak se mám dostat do Casablancy ?" - "No to už není náš problém, ale zeptejte v kanceláři letecké společnosti ...". Tam mi řekli, že včerejší přistání bylo mimořádné a že se společností Al-Italia nemají nic společného a že tudíž ke mně necítí žádné závazky. "Můžete jet z Fezu autobusem", poradili mi. Vzpomněl jsem si ale na autobusové nádraží ve Fezu s autobusy označenými rozsypaným čajem, představil jsem si, že autobus dojede někam doprostřed pouště a tam řekne, že se dál nejede, nebo něco podobného, a tuto možnost jsem zavrhnul. "Kolik by stál taxík do Casablancy ?", zeptal jsem se úředníka, který trochu mluvil anglicky. "Three thousands Dirhams", odpověděl mi. To se mi zdálo přece jen moc. Navíc jsem si říkal - na zastoupení Strojimportu v Casablance mě čekali a když jsem nedorazil, tak si zjistili, že jsem skončil ve Fezu a určitě se o mě nějak postarají. Pro jistotu jim ale zavolám. Další vyprávění ukáže, že člověk je vždycky naivnější, než si myslí.

"Mohu si alespoň od vás zavolat ?" Zkusil jsem to opět na letišti. "To bohužel nejde - stále nemáme spojení, ale venku je telefonní automat, zkuste to z něj ..". Nojo, ale kde sehnat drobáky na telefon. Zkusil jsem kdeco, ale štěstí se zřejmě rozhodlo, že mě ještě chvilku potrápí. V bufetu nedaleko letiště, mé poslední naději, mi řekli, že všechny drobné před chvílí odevzdali. "Ale támhle stojí taxikář, zkuste to u něho".

Taxikář se zařadil mezi kladné postavy tohoto příběhu. Mluvil anglicky, rozměnil mi bankovku za drobné a zeptal se mě, jak mi pomoci. Stručně jsem mu vysvětlil, co se stalo. Poradil mi, jak vytočit číslo na naše zastoupení (chtělo to předčíslí), ale bohužel - nikdo to nebral. Zkusil jsem vytočit číslo na Strojimport do Prahy, ale pak jsem si uvědomil, že je sobota odpoledne, a že tudíž ani tudy cesta nepovede. Taxikář, který mě z povzdálí sledoval, opět přišel a když viděl, že jsem neuspěl, nabídl mi své taxikářské služby. Vzhledem k ceně, kterou mi předtím řekl úředník na letišti, se mi do toho moc nechtělo a zeptal jsem se, jestli je ve Fezu nádraží a jestli by mě tam odvezl. Zeptal se, proč chci jet vlakem, že s ním to pořídím levněji a pohodlněji. Bylo mo to divné a tak jsem se i jeho zeptal, kolik by to stálo až to Casablancy. "Three hunderts Dirhams" odpověděl mi a mě došlo, že úředník na letišti se plete stovky a tisíce. Mile mě to překvapilo, že jsem se ani nepokusil smlouvat a řekl jsem OK, Let's go. A tak jsme go.

Na Českém konzulátě 1

Cestou z Fezu jsme projížděli přes Rabat. Tolik jsem o Maroku věděl, že Rabat je hlavní město a napadlo mě, že se pro jistotu stavím na velvyslanectví a alespoň o sobě dám vědět. Fakt jsem si myslel, že mě už někde musejí shánět.

Řidič byl fajn, měl pochopení a tak po chvíli bloudění a vyptávání jsme stanuli před branou československého velvyslanectví. Na zvonění však nikdo neotvíral. Najednou jsem však za zdí uslyšel češtinu a tak jsem zavolal, jestli mi mohou otevřít. Otevřela se branka, v ní se objevila nějaká paní a já ji stručně vylíčil, co se mi přihodilo. "No jo, to máte smůlu .." řekla mi a chystala se opět zavřít branku. Po chvíli naléhání se alespoň uvolila k tomu, že zavolá na naše zastoupení do Casablancy. Zavřela branku a odešla telefonovat. Připadal jsem si tam jako onen pověstný kůl v plotě. Asi za deste minut se vrátila. " Tak jsem mluvila s panem Lámošem, moc se na vás zlobí že jste si vzal taxíka - kdo to bude platit - a máte se nechat odvézt na nádraží a zbytek cesty (asi 80 km) dojet vlakem". "A až přijedete do Casablancy, máte mu zavolat na tohle číslo". "A kdy jede nějaký vlak ?", zeptal jsem se. "Jezděj každou hodinu". Tímto tu paní pozdravuji ...

Taxikář se zájmem sledoval náš rozhovor a zeptal se, o co jde. Stručně jsem mu to vysvětlil a on prohlásil, že je to blbost, že mě zaveze až do Casablancy. Dal jsem mu za pravdu (a v duchu mu poděkoval ještě jednou, když jsem později zjistil, že jezdí asi tři vlaky denně, a ten den už nic nejelo, takže bych býval strávil díky paní z velvyslanectví další noc i se zavazadly na nádraží v Rabatu).

Konečně v Casablance

Nastoupil jsem do taxíku a vyrazili jsme směr Casablanca. Cesta byla príma, taxikář jakbysmet a tak jsme za chvíli vjížděli do města. Pro mne to bylo jako malý zázrak, že jsem se tam přeci jen dostal. Protože jsem měl číslo na pana Lámoše, který mě měl vyzvednout na nádraží, nechal jsem se zavést na nádraží.

Poučen zkušenostmi, poprosil jsem řidiče, aby mi pro jistotu nejdřív ukázal nějaké hotely poblíž nádraží, jen tak pro jistotu. Pak jsem vystoupil na nádraží, poděkoval (a zaplatil taxikáři) a šel telefonovat. To už bylo kolem sedmé večer, o den později, než jsem měl dorazit. Měl jsem štěstí, že po několika neúspěšných pokusech o telefonování se u telefonu objevila mladá dívka, která mi ukázala, jak do toho telefonního automatu ze strany buchnout, aby Dirhám správně propadl tam, kam má a já mohl telefonovat. Bohužel mi to moc nepomohlo, protože telefon na druhém konci vyzváněl marně. Zkusil jsem to ještě za čtvrt hodiny a pak ještě jednou. Pak už mi došla trpělivost a byl jsem rád, že mi taxikář ukázal hotýlek blízko nádraží. Sebral jsem zavazadla, koupil si něco k jídlu a vyrazil na hotel. Měl jsem štěstí - měli volno - a tak jsem za chvíli šťastně zaparkoval v útulném pokojíku, pojedl dosytosti (po více než 24 hodinách hladovky mi docela vytrávilo) a zalehl do postele. Asi kolem půlnoci mě na pokoji vzbudil telefón :Tady je inženýr Lámoš, to jsem rád, že jsem vás KONEČNĚ vypátral, ale na tom hotelu nezůstávejte, to by nás přišlo na moc peněz, zítra ráno vás vyzvednu a ubytuji vás na naši ubytovně. To by;o poslední vyrušení toho dne a já spal jak zabitý až do devíti do rána.

Vsuvka 1: Jak jsem se později dozvěděl, má představa, že po mně někdo pátral, když jsem nedoletěl, byla opravdu HODNĚ naivní. Pan soudruh Lámoš, který mě měl čekat s vízem na letišti, místo sebe na letiště poslal marockého zaměstnance naší pobočky. A ten, když jsem nepřiletěl, tak se sebral a jel dom. Tím jsem byl pro ně vyřízený.

Ráno asi v jedenáct se pro mne opravdu zastavil mesjé Lámoš. První jeho slova ke mně zněla takto: "Máte podepsané šeky ?" . Odpověděl jsem, že ano. "A pan X vám v Praze na Strojimportu neřekl, abyste je nepodepisoval ?' - viditelně mu poklesla čelist.

Vsuvka 2: Pracovníci našeho zastoupení byli placeni v marocké měně - Dirhámech, které nebyly z nejsměnitelnějších. Proto jakmile se na zastoupení objevil nějaký "cestovatel", který měl nepodepsané cestovní šeky, vrhli se na něho někteří z pracovníků jako supi, aby jim to proměnil. Ale mně teta poradila před odletem, že každý rozumný cestovatel si své cestovní šeky podepíše, aby se v případě ztráty / krádeže daly zablokovat. Takže jsem u některých zastupičů upadl v nemilost ještě dříve, než jsem je poprvé spatřil. Jak jsem se později dozvěděl, pan X, jehož jméno si už nevybavím, instruoval pracovníky vysílané do Maroka, aby se šeky nepodepisovali - a za to dostával jakýsi bakšiš, Ale protože pan X nebyl zrovna před mým odletem na Strojimportu přítomen, pánové v Casablance utřeli (stejně bych si ty šeky podepsal :-)

Nakonec mě převezl na ubytovnu a rozloučil se se mnou: "Ještě bych vás tady trošku měl seznámit s prostředím, ale spěchám do kostela, však vy jste šikovný, vy si nějak poradíte ..." a zmizel. K tomu kostelu - to bylo docela legrační. Když jsem pak s panem Lámošem mluvil následující dny na našem zastoupení, oslovoval jsem ho "pane inženýre". Po chvilce se na mne dost hněvivě zadíval a řekl mi" Tak takhle mi tady neřikejte !". "A jak vám mám říkat, mně to je vcelku jedno.." - "Říkejte mi docela jednoduše - Soudruhu Lámoši! ". Nevím co dělá teď, ale slyšel jsem, že byl z našeho zastoupení "vykopnut" na naše velvyslanectví v Paříži a nezemřel-li, žije tam spokojeně dodnes.

Zpáteční cesta, která už byla jen slabým odvarem cesty tam

Nebudu se zde rozepisovat o pomoci našeho zastoupení při vyřízení cesty zpět, protože není o čem. Problém byl v tom, že v dohledné době neletělo žádné letadlo tak, abych se během jednoho dne dostal dom. Protože jsem neměl ani potuchy, co si můžu dovolit na základě mého pověření a volné letenky. Přece jen se však našel jeden z pracovníků, (jméno jsem bohužel zapomněl, ale pokud by se mu toto čtení náhodou dostalo do ruky, alespoň touto cestou mi děkuji), který mi poradil, abych letěl přes Řím a Curych, tam přespal a následující den pokračoval dom. Zmíněný pracovník mě také odvezl autem na letiště (asi 30 km od Casablancy), protože pan Lámoš opět exceloval, když na moji žádost o odvoz prohlásil - "Však vy se tam nějak dostanete".

Řím

Let do Říma proběhl v pohodě (airbus A300). Když jsem přiletěl na římské letiště a šel jsem do haly, všiml jsem si skupiny italských policistů, kteří si naoplátku všimli mne. Očividně jsem je zaujal - asi jsem vypadal nějak podezřele. Takže mi pokynuli, abych si s nimi poodešel stranou a ukázal jim, co vezu v příruční tašce. Z věcí, které jsem tam měl, je nejvíce zaujal malý přenosný osciloskop, který jsem měl s sebou kvůli servisu. "Co to je ?!" - " Osciloskop - přístroj na zobrazováníí elektrických signálů." - "Zapněte to ..." - Pokusil jsem se ho zapnout a - nic ! Neuvědomil jsem si, že v Maroku měli jiné zásuvky a já jsem proto nedobil baterie. "Jsou vybité baterie" - povídám. Policistovi se to nějak nezdálo, začal přístroj obracet na všechny strany a nakonec k němu čuchnul. Bylo to zrovna v době, kdy naše republika byla ve světě dost známá svým skvělým výrobkem - výbušninou Semtex. A asi tak čtrnáct dní před mým odletem do Maroka zrovna v tomto osciloskopu shořela jedna součástka a celý přístroj byl ještě dobře cítit spáleninou. Začínalo mi být jasné, že se nejspíš zase něco schumelí. Po všech těch trablech při cestě do Maroka mi to však už začalo připadat směšné, a proto jsem se tomu začal usmívat. To bylo asi mé štěstí. Policista, který pokračoval v prohlídce mé tašky, se zničeho nic prudce obrátil a podíval se mne. Zřejmě když viděl múj odevzdaný úsměv na tváři, nechal prohlídky, pomohl mi sbalit tašku a nechal mě odejít.

Curych

Za chvíli mi letělo letadlo do Curychu, takže jsem v pohodě nastoupil a za chvilku vystoupil na Curyšském letišti. Dobrá duše z marockého zastoupení mi poradila, abych si zde koupil jednodenní švýcarské vízum a jel se vyspat do nějakého hotýlku v Curychu. Vízum jsem si bez problémů obstaral a šel jsem čekat k výdeji zavazadel, až mi na páse přijede můj baťoh. Nebudu to zde zbytečně protahovat - baťoh se nekonal. Tak jsen se vydal pátrat. Úředníci curyšského letiště mě posílali od jednoho okénka ke druhému, a s každým dalším okénkem ubývalo angličtiny a přibývalo němčiny. Němcky neumím o mnoho víc než požádat o chleba a pivo, ale nebylo jiného vyhnutí a já se snažil dorozumět, co mi síly stačily. Nakonec mi sympatická dáma u jednoho z okének oznámila, že můj baťoh je momentálně nezvěstný, ale ať se klidně vyspím, že do druhého dne se určitě najde. Jako pozornost podniku mi sehnala hotýlek v centru a vysvětlila, jak se tam dostanu. Poděkoval jsem ji za ochotu, ale moc dobře mi nebylo. V baťohu jsem opět odvážel firemní náhradní desky s elektronikou, jejichž cena byla dost vysoká. Protože jsem ale nic lepšího dělat nemohl, sjel jsem do podzemí letiště na vlak, který mě odvezl do centra a ubytoval jsem se. Paní hotelová byla příjemná starší dáma. Při večeři jsem ji vysvětlil, co se mi stalo a ona mě ubezpečila, že všechno bude in ordnung. Nic víc jsem nepotřeboval. Dal jsem si spršku na pokoji a spal jako zajíc až do rána. Druhý den začal lépe než ten předchozí. Dozvěděl jsem se, že volali z letiště, že má zavazadla jsou na světě a že mě budou čekat na letišti. Přiletěly prý z Říma o několik letadel později.

Letadlo do Prahy mi letělo až kolem dvanácté. Včerejší protivný déšť se změnil v příjemné ranní sluníčko a já měl ještě spoustu času do odletu. Prohlédl jsem si mapku Curychu a rozhodl se, že ještě stihnu krátkou prohlídku města. Měl jsem to perfektně jednoduše vymyšlené: podle řeky až k jezeru, tam přejdu řeku a po druhé straně zase zpátky. Všechno to fungovalo až po to jezero. Na druhé straně řeky jsem tu odbočil, tu odběhl do přilehlé uličky, že jsem nakonec jen tušil, kde tak asi jsem. "Už se radši vrátím na hotel pro věci a honem na letiště", řekl jsem si. Ani mě moc nepřekvapilo, že v ten okamžik zničehonic padla na město mlha. Čas do odletu letadla začal kvapit neobvyklým tempem - jak už se v takových situacích stává. Dopadlo to však jako vždy - dobře. po chvíli bloudění a s vydatnou podporou místních obyvatel se mi přeci jen podařilo hotel vypátrat. Rozloučil jsem se s paní majitelkou a vydal se vlakem zpět na letiště. Protože jsem spěchal, chtěl jsem si koupit lístek na vlak ve výdejním automatu. Přístroj mi schroustal pětifrank, ale žádný lístek z něho nevypadl. Naštěstí se mi podařilo koupit si ho o kus dál a pak už nic nebránilo tomu, abych se opravdu dostal na letiště, do letadla, do Prahy, do ....

Když jsem seděl ve vlaku z Prahy do Ústí (dousti, jak se u nás říká), byl jsem docela rád, že už mě žádná další příhoda nepotká a za chvíli se uvidím s těmi, které mám rád.

Tož tak.