AQUA

Plakát

plakát z r. 1974

Plakát

plakát z r. 1973

Plakát

plakát z r. 1983

Historie bigbítu u nás

... a ve východních Čechách zvláště

Naprosto nekompletní historie bigbítu u nás, z pohledu mladého muzikanta, který bydlel v Ústí nad Orlicí, hrál dlouho ve Vysokém Mýtě a studoval v Pardubicích a pak v Brně.


Na této stránce je pár postřehů o tom, jak to chodilo v dobách, kdy AQUA aktivně vystupovala. Je to specifické nejen pro oblast východních Čech, ale i pro ostatní oblasti kromě větších měst, kde situace byla asi jiná. Je to nejvíc situováno do sedmesátých let, s mírným přesahem do osmdesátek.

Disklejmr: To, co následuje, je čistě můj subjektivní pohled. Je docela možné, že to někdo jiný může vidět úplně jinak :-)


Tato stránka je součástí stránek o kapele AQUA. Pokud jste se se na tuto stránku dostali odjinud než ze stránek kapely AQUA, vítejte.


Sedmdesátky

Sedmdesátá léta jsou v povědomí většinou zafixována jako doba normalizace a šedi.

Protože já jsem z generace, která 60. léta zažila jen jako malý kluk, utažení kohoutů po roce 1968 jsem moc nevnímal. Pro bigbítové kapely, které v té době hrály, však tato doba znamenala spousta problémů, někdy i existenčních.

V rádiu a v televizi se usadily "hvězdy", které vládnoucí skupině nevadily, ba mnohdy jim i přisluhovaly. Mnozí z těch "umělců", kteří dnes vykládají, jak dříve trpěli, právě žilo v té době na výsluní slávy.

Z kapel, které měly alespoň blízko k rocku a které měly vcelku veřejnou publicitu v médiích, byl asi jediný Olympic, a to díky vcelku neškodným až angažovaným textům a hudbě, která měla k avantgardě daleko.

Zajímavé bylo, že levicovému režimu vadily bigbítové kapely, přičemž většina západních rockových kapel z té doby se hlásila k levici, zatímco country & western kapely, hrající převážně americkou hudbu, nikomu nevadily. Možná to byla generační záležitost a to, že countristi nenosili dlouhé vlasy.

Muzika, která šla mimo oficiální kanály, by se dala rozdělit do několika skupin:

Profesionální a poloprofesionální rockové a bluesové skupiny

Přestože s nástupem normalizace některé kapely zanikly nebo omezily svoji činoost, stále existovala spousta výborných kapel, které pro nás - tehdejší týnejdžry - byli vzorem.

Bylo jich určitě víc, ale určitě mezi ně patřil Blue Effect s Radimem Hladíkem, ETC s Vladimírem Mišíkem, Framus Five s Michalem Prokopem, Heval Jany Kratochvílové. Na Moravě to byly Synkopy 61 a pak Progress Organization, později přejmenovaný na Progress II. A na Slovensku především Collegium Musicum a později třeba Fermáta.

Občas k nám do ČSSR zavítaly i kapely z Polska či Maďarska, jako například SBB, Czeslaw Niemen, Omega, Locomotiv GT ...

Občas se konaly festivaly, kde bylo možné tyto kapely slyšet a vidět naživo. Napadá mne třeba festival v Pisárkách v Brně, nebo známý festival ve Chvaleticích.

Undergroundové kapely

Undergroundové kapely se těšily obzvláštní neoblibě u vládnoucího režimu. Jejich koncerty byly často pořádány tajně a jen pro zvané.

Mezi nejznámější kapely patřily Plastic People of the Universe nebo DG-307.

Dnes jsou tyto kapely stavěny na piedestal a v médiích to vypadá, že to bylo to nejzásadnější z muziky v té době. My mimopražští jsme to vnímali jinak: sice jsme ty kapely znali z nahrávek na magnetofonových páscích, ale nijak jsme z nich odvázaní nebyli, protože ty kapely prostě neuměly hrát (sorry). Oproti třeba Blue Effectu nebo ETC to byla docela hrůza a nás to proto nijak neoslovovalo.

Musím přiznat, že před několika lety jsem byl v UO na koncertě Plastiků a mile mne překvapili, protože dnes už se naučili hrát a bylo to dobré.

Amatérské taneční kapely, hrající především na plesích

.. to sem trochu nepatří, protože to byly většinou kapely, které hrály popňu, dechovku, anebo prostě všechno. Tyto kapely vlastně hrají dodnes a ani repertoárem se neliší. I když jsou vlastně poněkud vytlačovány samohrajkáři, všelijakými těmi Duo-něco ...

Pravověrný rockový fanoušek se těmto kapelám vyhýbal a většinou jimi pohrdal.

Amatérské rockové kapely

Tady byla poměrně široká škála kapel, co se týče stylů i kvality muzikantů. Ty nejlepší z nich měly i přístup do studia a tak po nich zbyly i nahrávky.

Z východočeského kraje je potřeba určitě zmínit plzeňskou Odysseu (dříve Koule), která měla západočeský kraj zakázaný a proto hostovala u nás a nahrávala ve studiu v Hradci Králové.

V Hradci hrálo několik výborných kapel, já tady uvedu aspoň dvě, protože v nich hráli moji kamarádi (a zároveň spolužáci z průmky):

Genese, kapela Vaška Vlachého, která hrála především vlastní tvorbu a je škoda, že se z toho moc nedochovalo. Jako zpěvačka tam fungovala Jana Hrušková (ano, ta, která nedávno chtěla kandidovat na prezidentku ČR).

Druhou legendární kapelou bylo Spectrum, které s přídavkem Tres Hombres funguje dodnes a myslím, že bude jednou z nejdéle nepřetržitě fungujících kapel dodnes.

Pak byla spousta výborných kapel, které (myslím) nic nenahrály, ale muzikantsky byly na velmi vysoké úrovni.

Tyto kapely hrály především na tanečních zábavách, kterých každý víkend byly jen na okrese desítky.

Narozdíl od dnešní doby, kdy hromadu lidí chce slyšet to, co zná z rádia, televize a dalších médií, v sedmdesátých lidí byly kapely, hrající "rozhlasoví a televizní" repertoár mezi bigbíťáky v nelibosti a opovržení. Rocková hudba byla v té době jakýmsi symbolem nekamarádění s režimem.

Jak se kopírovaly převzaté písničky

Noty jsme my neabsolventi hudebních škol neuměli. Ani nebyl důvod: stejně muzika, kterou jsme hráli, nebyla nikde v notách dostupná. Takže jsme se všechno učili podle sluchu.

Oproti dnešní době, kdy se spousta návodů, jak co hrát, dá snadno najít na internetu, my jsme to měli v tomto ohledu o něco těžší. Písničku měl vždycky někdo nahranou na magnetofonovém pásku. Takže první věc byla: nahrát písničku ostatním členům kapely, aby se měli z čeho učit. Jakmile jsme měli věc doma, nastal proces stahování, neboli zjistit, co tam původní kapela hraje a pak se to naučit.

Štastnější muzikanti měli magnetofon se dvěma rychlostmi, takže si mohli některé rychlejší pasáže zpomalit. My ostatní jsme měli k dispozici jen plnou rychlost a tak nezbývalo nic jiného než si skladbu (nebo její část) pouštět pořád dokola tak dlouho, až se nám podařilo (většinou) přijít na to, co a jak tam vlastně hrajou.

Takže toto byla pro mnohé z nás naše Hudební škola. Mými učiteli byly v té době především Deep Purple a Black Sabbath.

Pokud toto povídání čte mladší generace a říká si - proč jste si to na tom internetu nestáhli? Vysvětlení je prosté: Internet v té době neexistoval. Ano, takové to bylo. A počitač s výkonem, odpovídající zlomku výkonu dnešních mobilů, byla klimatizovaná místnost o několika metrech čtverečních. Do takového počítače se strčil balík děrných štítku s programem a daty a po čase se na černobílém monitoru objevila zpráva, že výpočet skončil (případně, že je někde nějaká porucha) a z počítače vyjel balík papírů s výsledky.

Zábavy, čaje a koncerty, ...

Taneční zábavy

Zábava v Jablonném n.O. (vpravo náš zvukař Víťa)

Taneční zábavy tvořili nedílnou součást našeho života za "socíku". Pro amatérské kapely to byla možnost, jak si často zahrát před početným publikem, pro mladé lidi příležitost, jak se seznámit, na jeden večer, ale často i na (skoro) celý život.

Úroveň kapel byla různá, ale z větší části dobrá až výborná.

Pro nás - mlaďáky (v té době) - byly vzorem především tyto kapely:

Co bylo pozoruhodné, že se i na tanečních zábavách daly hrát vedle tradičních Párplů, Sabatů a Zepelínů věci jako Collegium Musicum, King Crimson, Blue Effect, Billy Cobham a mnohé další, a lidé na to radostně tancovali, při tanci improvizovali a vůbec jim nevadily liché rytmy jako 7/4, 5/4 a ještě podivnější. To se (k horšímu) změnilo až v osmdesátých letech s nástupem diska a techna, kdy zvláště mladší ročníky začali vyžadovat jen hudbu "na čtyři", nejlépe buch buch, případně tuc tuc.

Hojně se hrály i pomalé skladby, takzvané "ploužáky", které výborně sloužily k seznámení s potenciální partnerkou a jejímu přivinutí k tělu.

Na zábavy chodily řádově stovky lidí, 300 lidí na zábavě nebylo vyjímkou ...

Spousta kapel hrála výbornou muziku a hrála ji dobře. Proto se taky stávalo, že spousta lidí jezdila na zábavy muziku jen poslouchat a tanečků se příliš neúčastnila. To platilo obzvláště u kapel, které hráli v té době začínající jazzrock, jako například Tonnyho Express.

Hrálo se běžně od 20:00 do 1:00 až 2:00. Pro spoustu členů dnešních mladých kapel, které jsou po hodině hraní unaveni, je to něco těžko představitelného. Typické vstupné na zábavu bylo 20 Kč. Pro porovnání uvádím ceny některých pochutin v té době:

Protože většina kapel měla v repertoáru kolem 30 písniček (i když v případě AQUA-y některé trvaly i 10 minut), dělaly se mezi sériemi přestávky, které byly s postupem večera čím dál delší, a také se písničky opakovaly, často na přání, nebo taky ne.

Na našem plejlistu v té době byla asi nejpopulárnější Gypsy od Uriah Heep. Zažil jsem ke konci zábavy v Jablonném nad Orlicí, že přišel mládenec a chtěl zahrát tuto píseň. Nám už se nechtělo hrát vůbec, tak nám nabídnul flašku vína, když mu ji ještě zahrajeme. Toho odstrčil jiný mládenec a nabídnul nám za ni flašku rumu. No, tak jsme ji zahráli ještě jednou.

Pokud hrála dobrá kapela začínala hrát od osmi hodin, bylo běžné, že lidé na ni čekali v přilehlé hospodě už od šesti, takže spousta lidí vcházela na zábavu už docela rozveselená. Jakmile se otevřely dveře sálu, byla tlačenice, aby si každý urval místo u stolu, protože kolem osmé už většinou nebylo kam sednout.

Odpolední čaje

Čaje byly odpolední verzí zábav, často se konaly v neděli odpoledne. Výhodou bylo, že netrvaly do noci a tím pádem na ně rodiče pouštěli i ratolesti, jinak držené doma zkrátka.

V mém okolí byly vyhlášené Čaje v KD Letohrad, kde často hrávali právě B‐speciál. Když Black Sabbath vydali své páté album (Sabbath Bloody Sabath), B‐Special ho do 14 dnů skoro celou hrál na Čajích.

Koncerty a festivaly

Festivaly

Festivalů bylo poměrně dost, a to různých žánrů. Kotlíkaři měli svoji Portu, případně Svojšický folkový festival (se sobolími ohony na kloboucích, fakt ...), fanoušci bigbítu měli několik tradičních festivalů jako například festival ve Chvaleticích, který byl vcelku bez problémů.

Také byly festivaly, které nebyly v oblibě vládnoucí moci (třeba v Dobrušce) a tak policie odkláněla diváky jedoucí na tento festival, nebo je zdržovala lustrováním tak, že jim ujel vlakový přípoj. Z několika stovek fanoušků, kteří původně na festival mířili, jich pak do Dobrušky dorazilo jen pár (nějakou náhodou jsem byl mezi nimi), aby pak přímo v Dobrušce zjistili, že festival je stejně zrušen (zakázán) a po městě se jen proháněly autobusy plné policejních jednotek.

Koncerty

Majálesy

Další příležitostí, kde si kapely mohly zahrát před poměrně početným publikem, byly studentské majálesy. Narozdíl od dněšních dnů, tyto koncerty byly pro diváky zdarma a hrály na nich jak profesionálové, tak amatéři. Program byl často doplněn např. divadly.

AQUA například hrála na Pardubickém majáles v areálu kolejí VŠCHT, a spolu s námi tam vystupovali například YoYo Band, nebo divadlo Sklep.

Plesy, šibřinky a podobné akce

Plesy a podobné akce byly většinou pro "starší" obecenstvo, to znamená z našeho tehdejšího pohledu všechno nad pětadvacet. Toto starší obecenstvo holdovalo jednak populární hudbě tehdejší doby, jednak dechovkám.

Zajímavé je, jak se otočilo kolo dějin a dnes pop-music poslouchá spíše mladší publikum, zatímco staří rockeři se drží té své muziky.

Vyjímečně se i na plese objevila nějaká rocková kapela, ale většinou jako druhá alternativa k "hlavní" plesové kapele. My jsme s AQUA-ou třeba hráli na plese stavební průmky v Chrudimi, kde nahoře, na hlavním pódiu, se opíjela starší generace, zatímco mladí pařili na nás v podzemí.

Jednou se konaly v Chocni Šibřinky, což bylo něco jako ples. Nahoře v hlavním sále hrála jakási taneční kapela a dole "v podzemí" tuším rockový Tonnyho express. Do podzemí se muselo chodit vrchem přes hlavní sál. Ze začátku se na nás obecenstvo v hlavním sále dívalo vyloženě s opovržením, protože narozdíl od jejich načinčaných šatů a obleků jsme na sobě měli džíny a trička, a na rozdíl od jejich pečlivých účesů a zástřihů jsme měli vlasy na záda.

Po půlnoci se situace trochu změnila: zatímco dole všichni byli víceméně v pohodě, nahoře už notně ožralí "slušní občané" leželi na stolech a někteří i pod stolem. Ten pocit dodnes nezapomenu ...

Diskotéky v 80. letech

Osmdesátky a nástup tuc-tuc muziky znamenal první labutí píseň pro rockové publikum. Ve světě, ale i u nás, se mládež ve velké většině přizpůsobila establishmentu, ostříhala vlasy, oblékla se podle poslední módy a začala poslouchat jednoduchou taneční hudbu. To mělo vliv i na rockovou scénu:

Vznikali kapely, které se přizpůsobily novým trendům, oblékly se do blýskavých oblečků a své dlouhé vlasy prohnaly trvalou. Stále méně bylo důležité, jak to hraje, ale jak to vypadá.

U nás začaly vznikat kapely, které byly odvarem rockové hudby, jako například Katapult a podobné. Dokonce i výborné kapely jako byl například M. Efekt se začal (asi pod vlivem Leška Semelky) přiklánět k jednodušší popově orientované hudbě.

Lidé na zábavách začali vyžadovat jednodušší muziku, i když část pravověrců stále ještě zůstávala.

Do toho se narodily dva nové hudební styly, které se staly pokračovatelem rockových tradic: PUNK a HEAVY METAL.

Vedle toho vznikaly kapely, hlásící se k NOVÉ VLNĚ. Bylo tam mnoho zajímavých kapel, ale některé z nich pro mne zněly až příliš popově.

Do podvědomí se začínaly dostávat i další styly, například muzika vycházející z jamajského REGGAE.

Ale zpátky k těm diskotékám: Ty začaly být pro některé amatérské kapely pohromou, protože pořadatelé jim začali dávat přednost:

Místo několikačlenné kapely s velkou aparaturou, která přijela 2-3 hodiny před vystoupením a hodinu po skončení akce ještě balila aparaturu, diskjockey přijel chvilku před vystoupením a hned po vystoupení také odjel. Navíc toho při večeři i během večera spořádal daleko méně než hladová a žíznivá kapela.

Díky muzice, kterou diskjockejové pouštěli, se postupně měnil i vkus publika, které chtělo i na zábavách muziku, která se pouštěla na diskotékách.

Změny v přístupu pořadatelů byly vidět i na jídle: zatímco v 70. letech tradiční otázka pořadatelů byla: K večeři řízeček nebo bifteček?, od 80. let už to bylo jen Guláš s chlebem, nebo párek?.

Jak se chodilo na zábavy

Místo facebooku - hospoda

Milé děti, fejsbůk nebyl. Nebyl ani internet. Nebyly ani počítače a telefony.

Tedy - byly. Ale počítače měly rozměry několika místností a vyžadovaly klimatizované prostředí. Telefony také byly, ale neměly displeje a vyžadovaly připojení kabelem k telefonní síti.

Takže když jsme chtěli vyrazit na nějakou akci, tak se prostě v pátek nebo v sobotu šlo do té správné hospody, kde se vědělo, kde která kapela hraje a jak hraje.

Takže pak jsme se podle preferencí rozdělili na skupinky, mířící tam nebo onam a vyrazili na akci. Nejčastěji vlakem, nebo autobusem, občas i pěšky, nebo stopem. Zpátky jsme se vraceli většinou prvním ranním spojem, což bývalo tak kolem třetí čtvrté hodiny ráno.

Tak mi vytanula historka jednoho známého, kterému se po skončení zábavy v České Třebové nechtělo čekat na první ranní osobák a tak vyzal zavděk hytlákem nákladního vlaku (to je taková ta otevřená budka na konci vagónu). Bylo to v prosinci, mrzlo (bylo poctivých deset pod nulou) a můj známý doufal, že za chvíli vystoupí v Ústí a brzy bude v teplé posteli. Jenže vlak stanici Ústí nad Orlicí projel, aniž by zastavil. No, tak snad zastaví v Chocni, doufal ten nešťastník. Jenže když vlak projel i Pardubicemi, přestalo být poněkud mrazem tuhnoucímu mládenci do zpěvu. Nakonec vlak zastavil v Kolíně a rampouch, který z hytláku vypadl, se dostal do vytoužené postele až někdy k obědu.

Fejsbůkové hospody

Už nevím, jak to bylo v jiných městech, v UO jako neoficiální informační centrum sloužily hospody U Malinů a U Frimlů (viz Slávek Janoušek - Imaginární hospoda). Když Frimlovy zbourali, roli centra převzala restaurace Družba.

Přehrávky

Aby se kapelám trochu znesnadnilo hraní, vymyslela nějaká chytrá hlava systém hudebních přehrávek pod záminkou zvyšování umělecké úrovně kapel.

Každá kapela, která chtěla veřejně vystupovat (a případně za to brát i nějaké peníze), musela absolvovat tzv. Přehrávky.

Přehrávky byly okresní a krajské úrovně, možná i nějaké vyšší, to nevím. Kapela mohla dostat podle toho, jak se portě zalíbila, hodnocení 1, 2 nebo 3, a podle toho potom si mohla účtovat za vystoupení. Uź si to přesně nepamatuju, ale my jsme dostali krajskou trojku, což znamenalo asi 20 Kč na hodinu na hráče.

Přehrávky se nejprve dělaly jen tak, že se zahrály 3 skladby před porotou, časem to však bylo vylepšeno o to, že kapela musí mít kapelníka s kapelnickými zkouškami (součástí jichž byla i zkouška z politického rozhledu), a nakonec po nás namátkově chtěli zahrát i z not.

Podmínkou pro všechny kapely (tedy i rockové) byl repertoár skládající se alespoň ze 30 skladeb, z čehož alespoň 3 z nich musely být v takzvaném lidovém rytmu, neboli polka nebo valčík.

My jsme těžce zápolili s oběma podmínkami - jednak jsme neměli 30 skladeb - což se řešilo uvedením některých skladeb v seznamu víckrát pod různými názvy a složitým alogoritmem pro případ, že by si porota vybrala stejnou píseň uvedenou pod různými názvy. Horší to bylo s těmi lidovými rytmy, které každý pravověrný bigbíťák nenávidí. Nakonec jsme nacvičili píseň Líný skaut od Olympicu, což je valčík a se skřípěním zubů se naučili jednu polku, kterou jsme ovšem pojali velmi svérázně. Nakonec po nás naštěstí nic z toho nechtěli...

Když jsme dělali krajské přehrávky, přijela porota z Hradce Králové. Trochu jsme měli z jejich nároků strach, ale naštěstí to byli rozumní chlapi (např. pan Štusák z hradeckého rozhlasu), kteří neprudili. Nám pouze vyčetli, že ve skladbě Lost soul od kapely Jazz Q klávesák v sóle ujel do durové stupnice, přičemž skladba je v mixolydické stupnici. Protože jsme vůbec netušili, o čem mluví, tak jsme jim to odkývali a dostali pěknou třetí kategorii.

Další přehrávky (asi jsme je museli dělat nějak pravidelně, už si nevzpomínám) na mne padnul los, že mám něco zahrát z not. Já jsem na kytaru samouk a noty jsem nikdy nepotřeboval, protože muzika, kterou jsme hráli, v té době stejně pro nás nikde v notách dostupná nebyla, takže na co noty - že?

Nicméně jsem se aspoň trochu ty kuličky naučil (ne moc), takže když jsem dostal noty, co mám zahrát, tak jsem pomalu zahrál prvních pár tónů, poznal jsem, co je to za písničku a zbytek dohrál podle sluchu. Člen komise to odhalil, ale usmál se a řekl, že je to v pohodě. Takže vždycky záleželo na tom, na koho člověk při přehrávkách narazil.

Jazzová sekce a Sekce mladé hudby

Jazzová sekce nikdy nebyla masovou záležitostí a většina mých vrstevníků ji možná ani neznala. Nicméně byla velmi význačnou součástí dění kolem bigbítu v Československu, protože když někde bylo napsáno jazz, tak to procházelo mnohem snadněji než rock.

Sekce vydávala tuším měsíčník, nazvaný Jazz-bulletin, který přinášel informace o dění ze světa hudby i ze světa reálného.

Aby režim omezil vliv Jazzové sekce, vymyslel Hlavu22: Členem Jazzové sekce se mohl stát pouze ten, kdo odebíral časopis Jazz-bulletin. Jenže náklad tohoto časopisu byl značně omezen, a tím i počet členů JS. Takže existoval pořadník na přihlášky do JS, kde se žadatel posunul směrem ke členství jenom tehdy, pokud někdo ze sekce členství ukončil, nejčastěji tím, že umřel.

Já jsem měl to štěstí, že na kolejích na sousedním pokoji bydlel Jura Vlček, se kterým jsem kamarádil a který mi časopis alespoň půjčoval.

Aby Jazzová sekce uspokojila i zájemce o členství, kteří nemohli být přijati, vymyslela zrakový výtěr - založila svoji pobočku, pod názvem Sekce mladé hudby, která vydávala časopis podobný Jazz-bulletinu, i když v poměrně skromějším provedení. Takže jsem se alespoň stal členem této sekce.

Jedna z těchto organizací také vydávala knížky (už nevím, která), které vycházely v omezeném nákladu a byly dostupné jen pro členy.

Já jsem takto přišel k Šuplíku plného Zappy od Petra Dorůžky a Z mého života od F.R. Čecha. Mrzí mne, že jsem prošvihl publikace od Vladimíra Merty o folkové kytaře a o foukací harmonice.

Hnutí Hippies v Československu

V USA a dalších západních státech panovala v šedesátých letech vcelku prosperita, a to nejen pro nejbohatší, ale i střední třídu. Ideálem střední třídy bylo mít se dobře a MÍT. I za cenu konformity a klanění se.

Reakcí na to bylo hnutí mladých lidí, kteří odmítali tento konformní, nalinkovaný způsob života a proto záměrně pohrdali všemi "hodnotami", které vyznávali jejich rodiče.

Symbolem hnutí se staly dlouhé vlasy jako výraz odlišení se od těch lidí, jejichž cílem bylo pomalu stoupat ve společenském žebříčku nahoru, nikde nevyčnívat, a vypadat "standardně", tak jak se sluší a patří.

Dlouhé vlasy tehdy byly tak běžné, že například v naší třídě na průmyslovce měla nejkratší vlasy ve třídě jedna z našich dvou spolužaček.

V této době dochází také explozi rockové a bluesové hudby. Nikdy předtím ani po tom nenastal v hudbě takový kvas, jako v této době. Spousty výborných kapel, z nichž každá si hledala svoji tvář a snažila se odlišit od ostatních, což se jim také zhusta dařilo.

Byla to krásná doba, kdy to byly kapely, kdo rozhodoval o tom, co a jak se nahraje, nikoliv producenti často motivování pouze komerčními zájmy. Píšu o státech na západ od nás 😄. U nás byly rockové kapely rády, když nahrály vůbec něco.

Díky tomu, že v tehdejším Československu byly jiné podmínky a jiná situace, hnutí hippies jako takové v masovém měřítku vlastně nikdy nevzniklo, ale jeho vliv byl silně znát i u nás.

Z hnutí hippies se u nás přebralo hodně symbolů včetně dlouhých vlasů a módy, která s tím, v čem chodila většina "řádných občanů", neměla moc společného.

I to málo však bylo trnem v oku jak vládnoucí třídě, tak mnohým dospělým a především rodičům, kteří se nemohli smířit s tím, že jejich děti nejsou jako oni.

Tak tak se zakazovaly dlouhé vlasy jak ve školách a na pracovištích (podle hesla "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás"), tak i v mnohých rodinách doma (jako např. v mém případě 😄). Takže jsem musel doma tvrdit, že jim to ve škole nevadí, a ve škole jsem zase tvrdil, že s tím rodiče souhlasí...

Dlouho jsem si myslel, že problémy s dlouhými vlasy byly jen výsadou socialistického bloku. O to víc mne překvapilo, když jsem četl autobiogafickou knihu od Franka Zappy, kde popisuje, jak hudební kluby v Los Angeles byly varovány od městské správy, že pokud tam budou hrát vlasaté skupiny, tak budou mít problémy.

Alkohol a drogy

Zatímco na Západě bylo hnutí hippies spojeno s (lehkými) drogami, u nás frčelo hlavně pivo, vylepšené sem tam nějakou kapičkou.

Drogy byly jednak obtížně dostupné a jednak dost monitorované, takže mne kamarádi často varovali, ať si dám bacha na pusu před lidmi, kteří berou drogy, protože často fungovali jako donašeči - pokud je policie kvůli drogám zmáčkla, dostali často na vybranou - do basy nebo budeš poskytovat informace ...

Mnohdy se také pod názvem Marihuana prodávalo kdeco, i když některé kamarádky se i po tom cítily vesele. Mocné placebo ...

Průmyslovky, zejména elektro

Protože západní aparatury byly pro většinu z nás drahé a nedostupné, bylo potřeba si vše potřebné vyrobit, ať už to byly zesilovače, reprobedny nebo různé krabičky ke kytaře.

Možná proto byly zejména elektro průmyslovky líhní rockových muzikantů, zejména kytaristů.

Jenom v naší třídě na pardubické SPŠE jsme byli čtyři, kteří hráli v kapele a kteří si tudíž svůj aparát stavěli sami. Véna Vlachý (kromě působení v kapele Genese) se také stal po škole hlavním technikem čs. rozhlasu v Hradci Králové. Míra Šostarič po vojně skončil jako zvukař u Jany Kratochvílové.

Do sousedních třid zase chodilo několik kluků, kteří se staly zvukaři, například Miloš Fišer, který se tím živí (dobře) dodnes.

Vojna

Vojenská základní služba byla prokletím kapel. Po skončení školy nebo učňáku byli mladí chlapci odvedeni na dva roky (nebo na jeden rok po vysoké škole) na vojnu.

To bylo pro většinu kapel vždycky problém, protože se za toho, kdo odešel na vojnu, musela jednak sehnat náhrada, jednak s ním znovu nacvičit celý repertoár. A pro mnoho kapel to byla konečná, protože třeba nesehnali žádnou náhradu, nebo někoho z kapely přestalo bavit už po několikáté znovu někoho učit všechny písničky.

Dalším problémem bylo, když se dotyčný z vojny vrátil - buď musel zaskakující muzikant kapelu zase opustit, a nebo pro navrátilce z vojny už nebylo místo. Inu - těžká doba ...

Některé kapely tento problém řešily mazaně tak, že do kapely přijímaly pouze muzikanty, kteří měli tzv. Modrou knížku, což bylo potvrzení o tom, že dotyčný ze zdravotních důvodů nemůže nastoupit na vojnu. Modrá knížka se sháněla buď tím, že byl mládenec opravdu nějak postižený (těch byla asi menšina), tím, že se nějaká nemoc úspěšně nasimulovala (to jsem zkoušel i já - bohužel marně) a nebo že našel známý nebo podplacený doktor.

Takhle vlastně taky začala kapela Blue effect, jejíž název právě značil, že členové musejí být vlastníky Modré knížky.

DOPNIT

web design: Míra Junek (2020), verze 1.0 - 29.7.2022