|
|
Moje druhá cesta do Maroka byla proti té první procházkou růžovou álejí. Jen jsem byl trochu nesvůj z toho, že se pořád nic zvláštního nedělo a vše probíhalo více méně podle plánu.
Vyrazil jsem - opět sám - někdy v půlce října. Ruzyňské letiště se se mnou loučilou pěknou slotou - lehce mrzlo, padal mrznoucí déšť a foukal nepříjemný severák. Byl jsem rád, když už jsem seděl v letadle.
Tentokrát jsem letěl přes Paříž. Letadla letěla na čas a tak jsem někdy kolem půlnoci přístál na letišti v Casablance. Šťastně jsem se vyhnul namátkové celní kontrole a už jsem viděl "svého" člověka, který mě posadil do auta a zavezl do hotýlku. Servis se měl v tomto případě odehrávat v Tangieru, instrukce byly proto jasné: "V šest ráno se pro vás někdo staví a hodí vás na nádraží, vlak odjíždí v sedm. Koupíte si jízdenku do Tangieru a tam na vás na nádraží bude čekat anglicky mluvící pracovník marocké firmy, který se o vás postará.
Takže jsem se v Casablance ani nerozkoukal a už jsem si to drandil vláčkem na sever. Marockým drahám je třeba přiznat, že se o své zákazníky dobře starají. Vlak byl pohodlný, čistý a klimatizovaný. To posldní slovo je důležité. Jak už jsem uvedl, odjížděl jsem z republiky za velmi protivného počasí a na marocké půdě jsem se pohyboval jen v noci a ráno. Když totiž vlak zastavil někde uprostřed polí a nevypadal, že bude pokračovat, postupně se celé osazenstvo vlaku přesouvalo z vlaku ven. Protože mne už také nebavilo sedět a čučet na jedno místo, vylezl jsem i já z vlaku ven. Bylo kolem poledne a bylo to, jako když mě někdo praští pytlem po hlavě - 30 stupňů, a to nad nulou. Ale brzy jsem se aklimatizoval a protože mám teplo a sluníčko rád, za chvíli jsem se cítil jako doma.
Vlak stál v poli (nebo spíše v poušti) deset minut, dvacet minut, hodinu, dvě...Nu, nakonec se přeci jen rozjel. Jak jsem se dozvěděl později, byla nějaká závada na trati. Mně to přišlo, že to tak má být, protože co by to bylo za cestování bez zmatků a potíží.
Seděl jsem v kupé sám. Najednou kolem mého kupé prošel starší pán s paní, pak zase zpátky, pak zase tam ...nakonec vešli, zeptali se, zda je volno a usedli do kupé ke mně. Začali jsem lehce konverzzovat, ale vzhledem k mé mizivé znalosti francouzštiny to nebylo ono. Po chvíli jsem si všimnul, že paní čte anglickou knížku. Zeptal jsem se jí tedy (francouzsky), zda náhodou nemluví anglicky. "Oh, my dear, so you speak english, that's great ." brala to do výšek, kde já už pomalu přestávám slyšet. Vyklubali se z nich američtí učitelé na odpočinku, kteří se rozhodli, že část svého života prožijí v Rabatu. Klima jim prý perfektně vyhovovalo - "vždyť je to jak u nás v Kalifornii".
Trošku mě překvapilo, když jsme narazili na stromy, které u nás i u nich rostou. Kromě jiných jsem jmenoval také lime-tree, což je lípa. Reagovali nechápavě, takže jsem si myslel, že jsem to nějak zkomolil, ale pán povídá, že mám asi pravdu, že takhle nazvaný strom u nich asi opravdu roste, ale kdo by si to všechno pamatoval. To mi připomělo příhodu, kterou vyprávěl Jan Werich o svém pobytu v USA. Bydleli tenkrát v Birch street (Břízová ulice) a nikdo z Američanů, kteří v té ulici bydleli, neměl potuchy, co to to birch asi je. Inu vzdělávací systémy se kapku liší.
Tak jsme spolu klábosili o všem možném a cesta rychle ubíhala. Na rozloučenou mi věnovali kapesní vydání bible (asi abych se polepšil). Píšu si s nima dodnes.
V Tangieru na nádraží na mne nikdo nečekal, což se dalo vzhledem ke skoro tříhodinovému zpoždění čekat. Měl jsem však číslo do továrny a tak jsem tam zkusil zavolat. Messieur Koreich, který mě tam měl čekat (a který měl umět anglicky) samozřejmě nebyl po ruce a tak jsem se snažil slečně na druhém konci drátu vysvětlit, o co jde, seč mi síly stačily. Když mi došly (síly), rozloučil jsem se se slečnou, zavěsil telefon a čekal, zda se mi podařilo ji vysvětliut, že tam čekám, až si pro mne někdo z továrny přijede.
Když už to někde trochu znáte a víte, co můžete čekat, tak je to úplně něco jiného než když jste v cizí zemi sám a poprvé. Proto jsem si čekání krátil pozorováním ruchu před nádražím, hlídaním svých zavazadel a odháněním dotěrných nabízečů čehokoliv - od "výhodného ubytování" až po hašiš. Zhruba po hodince, kdy už jsem začal přemýšlet o tom, že se o sebe postarám sám, se objevilo auto, řidič se mě zeptal, jsem-li ten mesjé z čekoslovaki a už jsem jeli na hotel, ketrý mi tam firma zamluvila. Bylo to v samém centru Tangieru, takže jsem měl všude kousek. Po ubytování mě zavezl řidič juknout do továrny, která byla kousek za městem, a zase zpátky na hotel.
Dny v Tangieru příjemně ubíhaly a práce ubývala tak, jak měla. Součástí mé cesty bylo i zaškolení techniků, jak pracovat s elektronikou na stroji a stručné vysvětlení principů činnosti. Pravda, ta francouzština to trochu brzdila, ale na hotelu jsem si vždycky dopředu našel důležitá technická slovíčka a pak to docela šlo. Koneckonců, když se lidé chtějí domluvit (a navíc technici) ...Trochu jsem se tloukl do hlavy, že jsem od mého taťky v mládí nepochytil nic ze španělštiny, kterou on perfektně ovládal. V této části Maroka je totiž dost běžné, že spousta lidí mluví slušně španělsky. Koneckonců, vždyť přes vodu to je jenom pár kilometrů.
Pracovní doba byla, podobně jako v jiných marockých továrnách, od osmi do oběda, pak polední pauza a pak odpoledne až do večera. Občas jsem se místo cesty na hotel nechal vysadit u moře, nabaštil jsem se v některé z kavárniček nebo jen tak, co samoobsluha dala, a honem k moři. V Tangieru je krásná písčitá pláž dlouhá odhadem tak pět kilometrů. Na plážích hrálo spousta malých kluků fotbal (a dobře). Bylo už po sezoně a tak jsem se v moři opět koupal jen já, protože podle místních už bylo "strašně studené".
V továrně byli príma lidi a docela jsem se s nima skamarádil. Jeden z techniků měl dvě ženy. Pánové, není co závidět. Dvě ženy neznamenají jen dvojnásobné radovánky, ale také dvojnásobné starosti a několikanásobné výdaje. Navíc prý když se občas začly spolu hašteřit, přespával raději v továrně.
Jednou jsme se panem Koreichem (to byl ten, který uměl anglicky, protože pocházel z Egypta) posadili do jedné z mnoha pouličních restaurací na - jak jinak - mátový čaj. Probírali jsme kde co. Zajímalo mne, jaký mají lidé v Maroku názor na případ Salmona Rushdieho. Můj společník, se nejdřív tvářil, že neví, o co jde a pak mi naznačil, abych o tom tady nemluvil. Druhý den mi v továrně řekl, že v ulicích a hospůdkách se motá spoustu tajných z náboženské policie a některá témata nejsou prostě vhodná pro jejich uši.
Nechal jsem si od něho alespoň vysvětlit hlavní rozdíl mezi sunity a šiity, což jsou dva proudy v islámském náboženství. Vysvětlení bylo jednoduché: My tvrdíme, že Alláh zvěstoval Korán rovnou Proroku Mohamedovi, kdežto oni tvrdí, že ho zvěstoval jeho bratranci a ten mu to řekl. "Uznej sám" - řekl mi pan Koreich, vysokoškolsky to vzdělaný muž - "že by to bylo nelogické. Proč by Alláh zvěstoval Korán Prorokovu bratranci, když ho mohl zvěstovat rovnou prorokovi. To by přece byla blbost". Proti takovéto železné logice jsem nemohl nic namítat.
Než jsem odjel do Maroka, rozvrtal jsem jedné kamarádce v Bratislavě zesilovač v marné snaze ho spravit. Dostal jsem se k tomu, že jsem z něho vypreparoval vadný integrovaný obvod, ale kde sehnat nový. V žádných srovnávacích evropských katalozích jsem za něj nenašel náhradu. Protože jsem dobrá duše :-) slíbil jsem kamarádce, že se po něm podívám v Maroku. Takže jedno sobotní odpoledne jsem se vydal na lov a -nebudu vás napínat - v jednom malém zapadlém krámku sáhnul prodavač do šuplíku a vytáhl kýžený integráč. Nevěřil jsem vlasním očím, ale opravdu ho tam měl. A neshořel-li v tom zesilovači zas, žije v něm spokojeně dodnes.
Když se mé dny v Tangieru nachýlily, přijel pro mne člověk z našeho zastoupení v Casablance s tím, že mě vezme zpět do Casablancy. Měl ještě nějaké vyřizování (nákupy) v Tetouanu, mě to nevadilo - aspoň se zas podívám jinam. Tetouan je městečko na severu Maroka a jako ostatní města této oblasti zde panuje čilý obchodní i pašerácký ruch se Španělskem a asi i dalšími středomořskými státy. Když jsme pokračovali v cestě směrem na Rabat, zastavili nás uprostřed vnitrozemí celníci, což mě trošku překvapilo. No, mají toho moc a proto co neuhlídají v přístavech, dohánějí namátkovými kontrolami i uvnitř země. Kontrola dopadla dobře a za chvíli jsme minuli Rabat.
Když jsme vjížděli do Casablancy, měl jsem po tom měsíčním pobytu v Tangeiru pocit, jako když se odněkud vrácím domů. Po minulém pobytu, kde jsem prochodil Casablancu skrz naskrz, to ani nakonec nebylo tak divné.
V Casablance jsem navštívil naše dva zákazníky - přádelny, kde běžely naše stroje - a dal do pořádku, co bylo potřeba. S některými pracovníky jsem se vítal jako se starými známými, jiní už tam nepracovali.
V Casablance jsem byl tentokrát ubytován na nové ubytovně. Mým spolubydlícím v ubytovně byl pracovník slovenského ministerstva zemědělství, jehož úkolem bylo sondovat, co by se z Maroka mohlo dovážet v oblasti zemědělství. Ocenil jsem, že mě několikrát vzal s sebou na tržiště ryb. Vzhledem k jeho poslání i dobré znalosti francouzštiny jsme ochutnali kde co. Jednou jsme se také nachomýtli k prodavačce ústřic. Kolega to statečně spolknul a teď hecoval mě, abych ho napodobil. Moc se mi do slizké cukající se hmoty nechtělo, ale řekl jsem si, že člověk má zkusit vše. Nadechnul jsem se a na jeden zátah vysál obsah ústřice. Jak to chutnalo, moc nevím, protože jsem se snažil, abych už to měl za sebou - vím jen, že to bylo studené a slizké. Rozhodně se ze mne milovník této speciality nestal. To takové syrové krevety, které jsem přijal od jiného prodavače, byly opravdu lahůdkou.
Do odletu letadla mi zbývalo ještě několik dní a já měl své úkoly splněné. Tou dobou s v Casablance chystala výstava textilních strojů, takže mi přibyli dvá parťáci, kteří přijeli montovat mašinu. Měli tam nějaké problémy s elektrikou, takže jsem jim s tím trochu pomohl. Tím se mi ale posunul termín odletu a já měl na vybranou dvě možnosti - buď letět hned a počkat v Paříži na přípoj. Tam by mi zbyl čas na prohlídku Paříže. Druhá možnost byla počkat v Maroku na letadlo s takřka přímým spojením. Když se slovenskému kolegovi podařilo vypůjčit od zastoupení auto ke třídennímu výletu na jih, do Atlasu, druhá varianta jednoznačně zvítězila.
Dostali jsme k dispozici Renault - 5 a vyklubalo se z něj autíčko k nezaplacení. Pohodlím sice neoplývalo, ale dostalo se všude. Sbalili jsme si nejnutnější věci, vyřídili si hotel v Marakéši na dvě noci a vyrazili na cestu. K večeru jsme dorazili do Marakéše, ubytovali jsme se a vyrazili obkouknout noční město. Nemohl jsem si stále zvyknout na to, že tam nejsem sám. Přeci jen ve dvou se cestuje úplně jinak a člověk se cítí o hodně bezpečněji.
Ráno jsme se nasnídali a vyrazili směrem k Atlasu. Trochu jsme váhali, protože už od země ležela těžká hustá mračna a Atlas vůbec nebylo vidět.
Cestou jsme viděli hliněné vesničky, nalepené na stráně údolí. Všechno bylo, jako ostatně i všude kolem Marakéše, zbarveno do červenohněda. Vesničky mnohdy natolik splývaly s krajinou, že jsme si jich takřka ani nevšimli. Pokud jsme se drželi v údolí, silnice docela šla. Když jsme však začli stoupat do hor, silnice se zužovala a její kvalita klesala úměrně nadmořské výšce, až se změnila v takovou lepší kamenitou cestu, občas strženou vodním přívalem. S přibývajícím metry však mému kolegovi přibývalo i malomyslnosti, protože bylo pořád zataženo a místy nebylo vidět dál než na pár metrů. Tak jsem ho neustále hecoval, že když už jsme tady, tak to přece nevzdáme a dojedem až nahoru. Ještě, že jsem se nenechal zviklat. Po chvíli jsme se vyhoupli nad mraky a krasavec Atlas se před námi objevil v celé své kráse. A stálo to za to.
