Odpoledne se trochu soutěžilo o nejlepší masku
Fotky jsou převzaty ze stránek Ski-klubu
... a večer se z lehka pařilo
Tak nám pomalinku začíná další sezona (už se raději ani neptám kolikátá, děsně to letí a podzimů na občance kvapem přibývá). Pozornější z našich fandů již vědí, že jsme přes zimu poněkud překopali sestavu, ještě více omladili, žel i tyto okamžiky skýtá život muzikantův. Pročež jsem momentálně druhý nejstarší (brrr), jediný zakládající a Mírův odstup na špici se povážlivě zvýšil :D
První letošní vážnější hraní přišlo tak trochu náhodně, nicméně přes zimu se zkoušelo vcelku pečlivě, tedy neřeba obav a stahování kalhot, když brod daleko a žádné děvče v dohledu :-)
Mírovi, zapřísáhlému lyžaři s působištěm v Říčkách, se ozval Standa Havel, manažér ústeckého ski-klubu, zda bychom hudebně neasistovali zakončení lyžařské sezony, akci s titulem Bafuňáři.
Nabídka teda dost na poslední chvílí, takže jsme s Mírou usilovně makali na tom, abychom mohli jet a hlavně dobře odehrát. Bedny a něco další techniky nám zapůjčil dobrácký Pavel Cibula, odvoz též domluven. No a jedinou trhlinu v podobě chybějícího basáka Toma zalepil obětavý Málin, jenž bez váhání zaskočil, !připravil se! a rozhodně nezklamal, ba naopak!
Naše výprava, sestávající z vozů Škoda Octavia a Škoda Felicia shodně červeného vybarvení, vyjela z Oustí kolem páté odpolední. Kromě kapely v českých korábech též přítomna Alena Muselová, maminka naší bubenice, zodpovědná řidička, a Honza Černoch v pozici bedňáka, foťáka a technické podpory :-)
Protože k lyžařskému areálu, kde jsme koncertovali, vede z parkoviště cestička zasněžená a autem neprůjezdná, musel vypomoci sněžný scooter s přívěsem, díky němuž nám Standa Havel nadvakrát odvozil veškerý vercajk. No svezl jsem se poprvé v životě na tom sněžném oři (fakt zážitek!) a poprvé v životě se vlastně podíval do Říček (fakt vostuda!). Vcházejíce do hospody, kde nás čeká hraní, konstatujeme, že akce již několik hodin nepochybně probíhá. Někteří z lyžařů jsou již drobně společensky unavení (aby večer ožili energií nevídanou) , jiní vyzývají ku hraní ještě dříve, než je postaven aparát :-)
Stavění beden a plugování trvalo nějakou chvilku, nicméně do strojů jsme se poprvé opřeli bratru kolem půl osmé a vylezl z toho, vážení čtenáři, po chvíli docela solidní mejdan. Lyžaři ožili způsobem nevídaným, nám se podařilo vytvořit jakž takž zvuk a plejlist, moudře sestavený naším nejstarším, se ujal, že i některé zvlášť vydařené kusy bylo třeba zopáknout, přestože plejlist skýtal, k našemu velkému překvapení, stále značných rezerv! Jediný problémek, který se sem tam vyskytl, bylo padání společensky unavených lyžařů do aparátů a nástrojů. Navíc nebylo úplně jednoduché vysvětlit sjetým sjezdařům, že zpěváků máme v Těžké době několik a pro další není místo a mikrofon :D
Závěr patřil Málisovi. Nejprve si získal srdce přítomných nehynoucím hitem ze seriálu Pat a Mat, které zahrál za asistence postupně se přidávajících ostatních muzikantů na foukací harmoniku. Po oznámení poslední skladby večera a nezbytném přídavku začal Mális s improvizací na basovku, za chvíli se k němu přidal Mates se ságem a nakonec Míra, který měl už vypnuté kombo a čekal, až mu zchladnou elektronky, sedl za bicí a bafuňáři vesele pařili zhruba dalších deset minut na tuto improvizovanou produkci.
No nešť, hráli jsme dlouho, mám pocit že s úspěchem. Navíc „plejbojská“ část našeho uskupení, tedy M.+M., navázala celkem úspěšnou družbu, někdy dokonce i s nezadanými děvčaty. Pivečko taktéž šmakovalo, gulášek, slovy kolegy Kuldy, vykazoval rovněž odpovídající kvality :-)
Muzicírovalo se minimálně do jedné nedělní a některé momenty ještě dlouho ostanou v mé paměti (málem sborový zpěv Rosenky, objímající se máničky na Slunečný hrob, děvčata, byla-li to děvčata, převlečená do Kiss postrojů a pařící de facto na všechno). Balení už tak příjemné nebylo (s Málinem jsme si drobně vypomohli blíže nepublikovatelným způsobem), změna času ze zimního na letní už vůbec ne (šlak aby je spral, jakým právem nám berou hodinu, kterou za půl roku stejně zasejc vrátěj, kreténi). Nicméně kolem čtvrté jsme před Malou scénou, zkušebnou z nejútulnějších, mohli svorně konstatovat: stálo to za to! A dá-li velký Mannittou a Standa Havel :-), třeba se pod vrch Zakletý podíváme za rok znovu...
Fotky jsou převzaty ze stránek Ski-klubu