Hola hola, zdravice z hospody!
Tak nás tady míjejí domorodci, i takoví týpci, že by člověk do nich neřekl, i chataři, a všichni velebí hudební produkci!!! Protože mám mailové spojení jen na Tebe, přetlumoč, prosím Tě, poděkování a potlesk všem "bratrům a sestrám".
Až mě to osobně překvapilo, jaký úspěch jste sklidili! Domnívala jsem se, že tady zabírají jen Kabáti a cimbálovka s Mirkem Janovcem. Asi jsem ty místní podcenila, mám z toho radost. Určitě to zopakujeme!
Díky a ahoj
Jana
... Tolik majitelka vinárny.
Zavolala jednoho hezkého dne do redakce Orlického Deníku Jana Kočířová, kdysi Vavřínová, ředitelka ústeckého DDM, že již není ředitelkou ústeckého DDM. Pedagogického pracovníka věru musí dlouholetá činnost s dětmi slušnými i méně slušnými unavit a vyšťavit (opak si myslí jen Komenský a někteří naivní pracovníci Univerzity Hradec Králové) a pak je nejlépe doplnit energii tam, kde ji my, obyčejní lidé, doušky dobíjíme den co den. V hospodě. Jana převzala hostinec s penzionem U mostu v Klášterci a nabídla nám tam príma večerní hraní. Dá se tohle odmítnout?
Jistě, že nedá. Smluvili jsme proto v elitní sestavě čas i místo odjezdu a vyhlíželi sobotního večera. Jenže veliký Mannittou nepohlédl na nás tentokrát veselým zrakem a sms perkusáka Hubase, jenž mi ve čtvrt na šest oznámil, že mu ujel vláček a tím pádem nepřijede, mne posadila na zem. Další detaily psáti netřeba, každá máme svůj názor...
Přes horlivou činnost se nám s Mírou nedařilo v krátkém čase najít adekvátní náhradu (přiznejme si to otevřeně, tři čtvrtě hodiny není zrovna hodně času :-), a tak jsme jeli do Klášterce smířeni s tím, že to bude nouze nouzovitá a prostě to nějak odehrajeme. Nicméně před Kyšperkem, dnes Letohradem, svitla naděje, neb jsme se s tátou domákli té noviny, že taneční mistra Bílka nejsou v sobotu (to jsem si myslel jenom já, protože jsem do nich nechodil), ale v neděli a že tím pádem by třeba mohla Martina. Jeden rychlý telefon a světe div se, bubeník byl na světě. Rychlostí světla jsme vyzvedli mladou slečnu na Hrádku rovnou z náručí druha Honzy (tady vidíš, Jene, co jsou muzikanti zač :-) a s ovázanou rukou vezli obětavou Martinu za zbytkem kapely do Klášterce. To by tedy byl westernový úvod a teď již normálně...
Na místě samém nacházela se příjemná restauraci, pivo Svijany, jež vykazovalo celý večer jen ty nejlepší kvality a ráno po něm ani trochu nebolela hlava, pochopitelně i zbytek kapely, Jana a další. V poklidu jsme zaplugovali a produkci spustili kolem půl deváté, kdy se sešlo aspoň něco domorodců. Musím se přiznat a vynadat si, že jsem před hráním řádně nevykloktal Vincentkou, pročež hlas mi blbnul, nedržel a co chvíli jen ještě více demoloval dým od kuřáků, kterým jsem to musel jít šetrně vysvětlit. Po prvních bratru dvou hodinách to tedy nevypadalo nic moc, ale snad večeře od pořadatelky, ježto neměla chybu, snad více lidu, snad lepšící se hlas můj a tátův, nevím co zapříčinilo, že v druhé půli večera šel náš výkon strmě vzhůru.Lidé pařili, poslouchali, i něco tance předvedli a já měl pocit, že po odpoledním hororu si i my konečně hraní užíváme.
Konec produkce si nepamatuji přesně, jednak jsem měl upito, druhak se mi nechtělo na kutě. Za zmínku stojí ještě fakt, že po skončení regulérního koncertu jsme za to vzali ve dvou s Terkou, občas se ještě připojil táta a Míra, no a v této komorní sestavě jsme tam pouštěli Nohavicu, Redla, Navarovou, Čechomory, prostě staré a osvědčené věci (a Terka dobře poznamenala, že jí od Starých textů takováhle hraní chybí, to mi mluvila úplně z duše). Jana Kočířová chce prý jak kapelu, tak komorní sestavu pozvat na další hraní.
Což mne velice těší...
Zapsal br. Jan Yamaha Pokorný, klávesák
