Domov pod hradem Žampach, to je, vážený čtenáři, opravdu Bohem políbené místo (tímto se omlouvám našemu kytaristovi a přidávám ještě Krišnu, Buddhu a takovýho toho s tím sloním obličejem, u všech všudy si nevzpomenu na jméno :-). Areál jedním slovem kouzelný, botanická zahrady se stovkami druhů dřevin, kteréžto jen tak nikde neuvidíte, vřele doporučuji. Milí lidé, milé prostředí, jako stvořené pro nějaký příjemný festival...
Veliký Mannittou na nás pohlédl opět přelaskavým zrakem, když nám umožnil hráti snad již potřetí či čtvrté na každoročně pořádané akci. Po roční přestávce, neb v roce 2007 jsem dlel v neveselém rozmaru a na Žampach jsem nejel, jsem se letos opravdu těšil. Stejně tak zbylí bratři, členové, členky a spřízněné duše.
Cesta na místo samotné byla veselá a kdo nikdy nehrál v kapele, nepochopí. Stalo se totiž, že s námi jeli ještě Terezka Koláčková a její mladší bráška Kuba, kteří asi čekali více prostoru, než bylo v našem nástroji naloženém voze italské provenience. Ale co, smrskli jsme se, Kuba si pak cestu náramně pochvaloval a Terka měla na sedadle smrti dostatečná komfort.
Na Žampachu se naše úderka, nově vyztužená o bubenici Marťu Muselovou a houslistku Terku Koláčkovou, ježto se osvědčily na přechozí štaci na knapovecké louce, začala scházet kolem půl čtvrté a než začalo populární lachtaní divadlo, usoudili jsme, že bude dobře zaplugovat a provést zvukovou zkoušku. Bohužel na ní nebyl přítomen náš violoncellista Petr Kulda, což mělo posléze neblahé následky, nicméně tady musím sebekriticky přiznat, že jsem mu asi nakukal pozdější dobu srazu.
Tedy nazvučili jsme, okoukli lachtaní divadlo (tuším, že se hrálo Labutí jezero a byl to fakt nářez) a šlo se na věc. Přetěžko, milý čtenáři, posoudím, jak celá produkce probíhala. Mně osobně se hrálo báječně, neb svůj odposlech jsem slyšel vydatně, kytara, housle a flétna sázely jedno sólo za druhým a reakce publika veskrze příznivé.
Žel laskavý zrak Mannittoův se od nás odvrátil, tu vazbil mikrofon a co hlavně, drnčelo cello způsobem místy nesnesitelným a náprava ta příliš dobrého nepřinesla. Tak vážně nevím... Jsem přesvědčen, že se naše kapela vydala dobrým směrem a přínos houslí, nového bubnu a dravého dívčího mládí prostě je, o tom žádná, jen holt musíme překonati jisté porodní bolesti. Věřím, že se to povede...
O průběhu celého festivalu vás už příliš informovat nemohu (jen jsem zaslechl cosi o bohémském chování našeho, jindy téměř hodného a slušného, flétnisty a poslechl si brněnské Jethro Tull Quanti Minoris- nebylo to vůbec marné), s tátou nás tlačil čas, takže jsme již kolem osmé byli hned zpět doma. Předtím jsme ještě společně s dalšími členy TD stihli vyluxovat připravené občerstvení (opět se činil Matýsek, jak jinak, pořadatelky ani ty tousty nestačily nosit :-).
Zpáteční jízda do ÚO převeselá, neb jsme přibrali ještě třetího z Koláčků, Kolina. I on uznal, že cestovat s klávesou a kytarou pod rukama má své kouzlo a já jen s úsměvem vzpomínal, kterak jsem během svého působení v tancovačkové kapele Moucha zažil cestu zhruba ve stejně velkém voze, v němž kromě šesti lidí byla tři komba, klávesy, dvě elektrické kytary a jedna basová.
Tenkrát jsme ještě netušili, že Kuba Koláček řečený Kolin se na chvíli stane naším bubeníkem a absolvuje s námi legendární koncert v prežském Jazzdocku.
Co bude následovat? Další hraní jest zatím v nedohlednu, neb přišel čas dovolených a zkoušet se začne nejdřív v druhé půli srpna. O to více se pak vy, kteří jste na Těžkou dobu nezanevřeli, můžete těšit. V plánu jsou již nové písně a budou stát za to...
Zapsal br. Jan Yamaha Pokorný, klávesák