Tak na toto vystoupení, pořádané dostatečně již celkem zkušeným režisérem Davidem Kaplanem a jeho týmem v „Modrém salonku“, budeme patrně se slzou v oku vzpomínat ještě dlouho, neboť slovy alchymisty Scotty z pohádky o císařově pekaři, patrně nedobrá konjunkce Saturna s Uranem či jiné zlolajně temné síly, podvratně spolupracující se zákeřně zmutovanými chřipkovými viry a jinými bacily, způsobily, že zdaleka ne všechno probíhalo podle našich představ, i když tabulkově vše vyhlíželo a v zásadě i probíhalo více nežli dobře, neboť všechny účinkující kapely ve spolupráci s osvědčenou zvukařskou značkou MIKE předváděly výkony více nežli profesně zdatné a mladé a občas i starší či zcela staré publikum se bavilo dobře a pivo na baru bylo točené a pro červenou páskou označené muzikanty grátis, což nebývá pravidlem.
Avšak postupně. Jelikož jsme jako kapela byli určeni pro takzvanou after-party, tedy závěrečné hudební pobesedování s přeživším publikem s cílem vyhnat jej pokud možno kultivovaně co nejdříve ze sálu, bylo jasné, že před půlnocí na plac nepůjdeme, pročež jsme se na místo samé scházeli jak švábi na pivo během celého večera.
Část kapely si odbyla hraní již před vystoupením Těžké doby, a to při vystoupení Brzda bandu, se kterým někteří z nás již vystoupili na koncertě v Roškotově divadle v UO.
Brzda band zahrál ve složení
Leč i tak to bylo brzy, neboť díky přibližně půldruhahodinovému skluzu jsme měli volného času nadbytek, takže jsme mimo standardní společenské činnosti (rozhovory se zástupci médií, autogramy atd.) mohli někdy kolem 22.00 až 23.30 ve vyhrazené šatně vcelku v klidu a v přátelském prostředí provést drobnou pracovní zkoušku, spojenou jednak s procvičením některých méně známých kusů, jednak s relativně demokratickým vytvořením schématického playlistu, o kterémžto dokumentu se lze poslední dobou domnívat, že jest vypovídací hodnoty poměrně nevalné, což se opět mělo potvrdit.
Jelikož jsme měli za hosta mladou nadějnou houslistu Terezu Koláčkovou, přehráli jsme několikráte kusy Morrison´s Jig, Bourée a další a taktéž jsme se s ní domlouvali o tom, ve kterých dalších kusech by případně mohla hrát a které doporučené harmonické postupy by v těchto případech bylo vhodné pokud možno zachovat. Rovněž jsme drobně rozmlouvali o různých tématech, kdy bylo písemně zaznamenáno několik následujících obligátních výroků např. : „Že je to na mně moc velký“ ... řekla dívka chlapci nebo „Zeptám se, jestli dětské šaty jsou vám přítěží“ ... chtěl se alespoň teoreticky v mých očích zeptat br. kapelník houslistky Tezezy, leč dle jeho vlastních slov se nezeptal ... nebo : „Kluci, já už na to nejsem“ ... řekl chlapec chlapcům nebo : „Chtělo by to nějaké rychlejší riffy“ ... řekla dívka chlapci.
Těžce po půlnoci jsme byli vyzváni k odchodu na podium, kde jsme provedli relativně rychlé zaplugování, bohužel ne úplně všeho a ne v potřebném souladu, takže v průběhu vystoupení bylo zjištěno, že perkusista a baskytarista neslyší zpěv a kytaru a já zase příliš neslyším je oba ani sebe, což patrně bylo jednou z více příčin toho, že rytmická sekce, motor kapely, která, když na to přijde, šlape jako dobře seřízený osmiválec Ford Cosworth GT o objemu 250 kubických palců, sténala pod tíhou méně ideální komunikace jako silně ojetý motorček z obstarožního žigulíka po několika ne příliš vydařených generálních opravách.
V případě kusu Internal Exile to dokonce dospělo tak daleko, že bylo nutno přerušit a rozběhnout se poznovu. Někteří bratři, například br. Yamaha a kolegyně Tereza, kupodivu nejspíš slyšeli téměř všechno, avšak z dílčích křečovitých výrazů v jejich tvářích bylo zřejmé, že by toho snad ani tolik slyšet nemuseli.
Naštěstí ale v případě více než dobré poloviny kusů, vybíraných velice záhy zcela bez ohledu na pracně sestavený playlist a naopak s ohledem na nejednoduchou reálnou situaci, jsme zaplaťmannittou předváděli výkony hodné Těžké Doby a některé kusy zněly díky housličkám ba i mnohem lépe, nežli bez housliček, což platí zejména o kusech Morrison´s Jig, Carpe Diem, Rehradice, Variace na renesanční téma a Blues o spolykaných slovech a ne až tak zcela o kusu Bourée, který jsme opět, u všech koní v Emirových stájích, uspěchali tak, že jsem na půjčenou basu nestíhal sólo ani omylem.
Zhruba ke konci druhé třetiny vystoupení usoudil baskytarista Málin, že se nenachází ve zcela ideálním psychologickém rozpoložení, pročež opustil praktikábl i kapelu a odešel rozjímat do šatny. Záhy poté pak došlo ku drobnému politicko morálnímu incidentu, kdy si občan R. S., nacházející se tou dobou ve stavu značné fyzické podroušenosti, půjčil o přestávce mezi dvěma kusy od br. kapelníka mikrofon a začal do něj cosi chroptět a sténat. Posléze vyšlo najevo, že se pomocí jakési parodie na přímou řeč snaží dopátrat toho, zda br. kapelník za starých časů byl či nebyl členem nechvalně proslulé organizace StB, což v tu chvíli působilo poměrně pitoreskně a zejména dosti silně mimo mísu. Naštěstí se dotyčného podařilo nenásilnou formou eliminovat a bylo možné nadále pokračovat v produkci, to však již bez perkusisty Hubase, který na protest proti tomuto výstupu rovněž opustil prostor, takže jsem v rytmické sekci zůstal sám.
Tou dobou se však již naše vystoupení pomalu chýlilo k závěru, takže jsme ho za pomoci vhodně vybraných, převážně intelektuálně zaměřených kusů, vcelku udrželi na „dramaturgických kolejích“. Kolem 2.15 jsme dali závěrečnou, ve stavu značné únavy zabalili vše potřebné a časně nad ránem dorazili do svých domovů. Inu, není vždycky svátek a jak říkáme my nepoučení optimisté, vždycky by to mohlo dopadnout ještě mnohem hůře !