Vzhledem k života běhu, který neustále přináší všelijaké náhlé změny, lze v zásadě konstatovat, že předběžný základový kámen prvního zahraničního vystoupení TD byl položen již vloni v září, kdy ve stejném městě vystoupilo tehdy ještě fungující sdružení V.I.S., které by v zásadě mohlo vystupovat i letos, kdyby bylo v provozu. A jelikož jeho reference z místa konání stran přístupu pořadatelů, zvukařů, místních občanů a stravovacích či ubytovacích podmínek obecně byly natolik nadstandardní, že někteří členové TD až nevěřili, byla provedena drobná personální záměna a k reprezentaci odcestovala namísto V.I.S. nově se etablující TD pod laskavým vedením svého přísného, ale nanejvýš spravedlivého kapelníka br.Karla Pokorného.
Jest na bílém dni, že posledně jmenovaný byl v posledním období zatížen značnou zodpovědností, neboť TD na žádném zahraničním zájezdu doposud nebyla, pročež čas odjezdu byl postupně posouván vzad resp.vpřed až na cílových 9.30. Avšak na druhou stranu je pravda, že kdyby se čistě náhodou něco přihodilo, což v našem případě není zas až tak nic neobvyklého, byla by rezerva. Pročež se v sobotu v inkriminovanou hodinu poměrně přesně scházíme na Hečmandě na parkovišti před Junkovými, abychom zdárně naložili všechny ty krámy včetně služebních triček a stojanu pod klávesy, rozdělili se do jednotlivých vozů, stanovili puťovku a po nezbytném natankování vyjeli.
Naše výprava sestávala ze dvou vozů. Skupina A byla tvořena červenou Škodou Octavia Combi s
motorem 2.0 l s řidičem M.J. a dále pak br.Karlem, M.N. a J.H.Š. Skupina B pak byla tvořena tmavě
modrou Škodou Favorit 1.3 LX, kterou jsem řídil já, vezouc s sebou I.Y.P. a Jardy Hubálka (zatím bez
přidělené přezdívky). Ten během cesty vytahuje z baťůžku, kromě na kosť zmrzlých párků, i
kapesní Polsko-český slovník s řadou konverzačních frází, které pečlivě probíráme a doplňujeme
podle potřeby dalšími neméně důležitými frázemi, jako např."Pokocham ťa za peňondze", "Kobětka
szukala w komnatce tylko jeden raz" a podobně. První pracovní setkání jest stanoveno u pumpy na
Šedivci, kde zjišťujeme, že záludní kapitalisté přes noc zdražili benzín o více než jednu korunu, aby
je šlak spral.
Na hraničním přechodu Miedzylesie máme drobný problém s identifikací Jardy Hubálka, který na fotce v pasu vypadá jako jeho mladší o dost hezčí sestra, ale nakonec po nezbytných formalitách procházíme všici. Kolem 11.30 velmi volným tempem přibýváme do Miedzygórze, malebného podhorského městečka na úpatí masivu Kralického Sněžníku, kde parkujeme před hotelem "Nad Wodospadem", místem našeho odpočinku. Jdeme se lehce projít k wodospadu a poté čekáme v recepci, zatímco vedle v salonku probíhají officiální jednání mezi oběma družebními městy, spojené s občerstvením. Nenápadně tam nahlížím, abych zjistil, co by nás eventuelně též mohlo potkat, a v přítmí tamo panujícím nabývám dojmu, že vidím pečené kuřecí rolky a další dobrůtky v masitém provedení, což nadšeně sděluji bratrům.
Když jsme posléze skutečně pozváni, abychom pomohli delegátům i sobě, zjišťujeme s údivem, že jsem se v odhadu příliš netrefil a že všechny dobroty, až na výjimky, jsou samé sladkosti, ovšem v excelentní kvalitě a více než dostatečném množství. Obojí nás natolik fascinuje, že pátráme po příčině tohoto jevu a jest nám dozvěděti se, že za to může EU, která přisypala penízky, aby družba byla ještě družbovatější. Pročež debužírujeme tuze roládičky a štrůdlíčky a šátečky a jiné laskominy, zapíjejíce to výtečnou kávičkou, jablečným a višňovým moštem a třemi druhy minerálky.
Již v těchto chvílích si všímáme, že obsluhující personál jest mimo jiné tvořen i poměrně bardzo ladnou kobětkou ve velmi přiléhavých riflích a blůzičce, kteroužto skutečnost se snažíme teoreticky rozebírat. Jelikož času jest, naštěstí, dosti a dosti, provádíme krátkou instruktážní procházku po Miedzygorziu, pozorujíce přitom rázovitou architekturu, dramatickou přírodu a malířky v plenéru akvarelem tvořící. Po návratu jsme ruče zváni dovnitř k prostřeným stolům, neboť právě nastal čas oběda. Někteří členové TD si pozdě začínají uvědomovat, že to se sladkostmi přehnali a mají obavy, zda v této další fázi čestně obstojí. To se naštěstí netýká nás, staré části rytmické sekce, motoru naší kapely, kteří dobře víme, co to znamená reprezentovat své město na zahraničním zájezdu a že není pro hostitele nic horšího, než když hostům nechutná a nechávají na talířích zbytky.
Usedáme tedy ku dlouhému stolu a již je podávána výtečná italská polívčička s rýží, následovaná hlavním chodem v podobě pečeného kuřátka s bramborem a zeleninovou oblohou. Pročež debužírujeme velmi, nešetříce slovy chvály, kdy zejména M.N. vytváří zcela nové lingvistické mutace v podobě nadšených výkřiků "Festywal kolorovy", "Bardzo par excelanc" a podobných. Při pohledu na orosené tváře některých zejména mladších bratrů nelze nekonstatovat, že tito ještě ne zcela dorostli náročnému prostředí zahraničních zájezdů, neboť se jim v konečných fázích nedaří zvládat zvýšené množství naturální zodpovědnosti na ně kladené, pročež na sobě budou muset ještě zapracovat.
Ve 14.00 odcházíme zcela zmoženi na pokoje č.22 a 29, abychom si dali "dvacet" a alespoň částečně zahnali krev z oblastí žaludků zpátky do hlav. Při příchodu na pokoj 22 zjišťuji, že něco není v pořádku, neboť mám intenzívní dojem, že někde poblíž parkuje nastartovaný traktor. Avšak záhy mi dochází, že se jedná o otevřené okno, za kterým řve místní wodospad. Naštěstí po zavření okna je situace o něco lepší, i když ne o moc.
Ve 14.30 se scházíme před hotelem u vozidel a disciplinovaně sjíždíme dolů do údolí do Bystrzyce Klodzke. Tam parkujeme na malém parkovišťátku hned u náměstí (M.J. po drobné anabázi taktéž) a jdeme obhlédnout terén, zjišťujíce, že podium, zvukaři ba i pořadatelé jsou v podstatě stejní, jako vloni, čiliže milí, vstřícní, přívětiví a ochotní. Jelikož naše vystoupení začíná až v 17.30, korzujeme po rynku, vyhledáváme pizzerii Casablanca, kde máme prostřednictvím talonu v hodnotě 20 zl. zajištěnu večeři a poté sedíme pod pořadatelským stanem, popíjejíce opět skvělé kafíčko, čaj s Fernetem na zahřátí a sledujeme program. Počasí není příliš přívětivé, je docela zima a poprchává, avšak lidí je kupodivu dosti a nálada obecně více než dobrá.
Kolem 17.15 nabíháme do aut a provádíme stěhování materiálu na podium. Zvukaři opět na dobré úrovni, žádný z našich požadavků není problémem. S M.N. sedíme na levém kraji pódia, tvoříce tak kompaktní rytmickou sekci a také aby nás slyšel br.Karel. Bez dlouhých řečí přistupujeme k hraní, zahajujíce standardním již "Sladké je žít" a pokračujíce všemi vhodnými pilně cvičenými kusy. Zvuk na pódiu dobrý, náš výkon v zásadě bez nějakých zásadních nedostatků, jediným problémem jest díky vlhce chladnému počasí ladění fléten a tu a tam vokál. Publikum reaguje příznivě, nejvíce pak jeho ústecká rytmicky se vlnící sekce tvořená vedením radnice včetně sekretariátu, z čehož máme všichni nefalšovanou radost.
Hned po vystoupení pečlivě balíme, všechny věci ukládáme pod podium, když si předtím domlouváme jejich střežení černým příslušníkem ochranky, abychom mohli provést další důležitý bod programu a sice návštěvu pizzerie Casablanca, spojenou s večeří. V rámci prostorově časové segregace tam přicházíme na dvě etapy a hned po zběžném pohledu do jídelních lístků zjišťujeme nadmíru milou skutečnost a sice tu, že za 20 zl. je možné se zde navečeřeti vskutku královsky i včetně piva. Pročež si dáváme pizzy Al Capone a Carlos za 12 resp.16 zl., br.Karel obligátní těstoviny a všichni pak výborné patrně tuzemské pivo za 4 zl. a věnujeme se pilné konverzaci o nejrůznějších, často dosti ožehavých, problematikách a též pozorování kolemchodících kobětek, kde v některých případech musíme konstatovat, že se jedná o "bardzo ladne siluetky".
Ve 20.15 odcházíme zpět na rynek, neboť od 20.30 máme mít další drobnější vystoupení "s bubny". Na podiu tou dobou hraje velice příjemná, prý místní, bluesově rocková kapela ve složení gt, gt, sx a dr se sólově zpívajícím bg, jejíž výkony včetně výběru ať už vlastních či přejatých kusů nejen nás naplňují nadšením, neboť se zcela jednoznačně jedná o "naši krevní skupinu" v provedení více než professionálním. Pročež br.kapelník provádí, tak jak je u něj občas dobrým zvykem, moudrý krok, když naši půlhodinu po dohodě s pořadateli přenechává jim.
Kolem 21.00 kapela končí, br.Karel dojatě děkuje a žehná jejímu mladému vedoucímu a nastává čas večerních rozhodnutí. J.Hubálek, M.N. a já, tedy kompletní rytmická sekce, se rozhodujeme, jsa znaveni, jet do Miedzygórze a ulehnout spánkem spravedlivých (tady je jasně vidět, kdo na pódiu dře jako kůň a kdo si tam jen tak posedává), ostatní členové hodlají ještě pobývat na rynku. Avšak v tu chvíli začíná poměrně silně pršet, takže do hotelu nakonec přijíždíme všichni pouze s malým časovým rozestupem, který využívám k tomu, abych se pěkně v klidu vysprchoval a ulehl. Zbytek pokoje odchází hned po příchodu do restaurantu rozmlouvat s organizátory, aby se navrátil kolem 2.30. Pochopitelně mě přitom vzbudili, což mělo za následek zejména to, že jsem se za doprovodu mnoha dobrých rad odhodlal k nápravě částečně odpovlečené pokrývky, bohužel však jen s malou úspěšností, čemuž se nejvíce směje vedle ležící br.Karel. A tak, jsa provázen ještě řadou veselých poznámek, které si již nepamatuji, skončil první den.
Vstáváme lehce před 7.30, jsa v tomto čase vzbuzeni digitálním bazmekem, neboť snídaně jest podávána již v 8.30 a nebylo by slušné, kdybychom přišli pozdě. Pročež, ležíce na bidlech, vesele rozprávíme a upřímně se smějeme spacímu oděvu br.Karla, sestávajícímu z delšího poměrně rozměrného trika vzadu zeleně pruhovaného a zepředu ozdobeného dvěma roztomilými medvídky, kteří jako by z oka vypadli stejně wyglondajucym medvídkům na našem povlečení. Snažím se br.Karlovi vysvětlit, že to jistě není náhoda a přimět jej ke společné fotografii, leč marně.
Snídaně se odehrává opět dole v restaurantu a jest stejně skvostná jako všechny ostatní kulinářské chody. Obsluhující kobětka má na sobě na rozdíl od včerejších riflí světle béžové, rovněž velmi vypasované, dlouhé kalhoty, pročež jest opět o čem hovořit, až na br.Karla, kterému ani tato strůj není dost dobrá. Kolem 10.00 nakládáme, provádíme závěrečné kapelní foto před hotelem a vyrážíme k domovu, tentokráte pro změnu po horském úbočí . I.Y.P. sedí v našem voze vepředu a evidentně nemá svůj den, neboť jen těžce nese to, že by jako spolujezdec na sedadle smrti měl kromě jiného zajišťovat ostrahu pravé krajnice se všemi přiopilými chodci a neosvětlenými cyklisty, dávat pozor na dopravní prostředky přijíždějící zprava a zejména též bedlivě sledovat provoz před vozidlem, aby se řidič a zadní spolujezdec mohli v klidu a bez obav kochat okolní divukrásnou krajinou v dramatickém ranním osvětlení. Pročež musíme dvakrát poněkud více brzdit, jednou dokonce se zvukovým efektem, abychom nevrazili do Mírovy Octávie, zastavující zcela neočekávaně v místech, kde bych to tedy skutečně nečekal. I.Y.P. vykřikuje něco v tom smyslu, že příště pojede jiným vozem a že se svojí matkou se cítí bezpečněji, čemuž však nepřikládám valného faktografického významu.
Již za českého slunce svitu, jedouce zadem přes Pastviny, přijíždíme kolem 11.30 zpět do Ústí, rozdělujeme modrá služební trička, suvenýry a gigantické sirky od polských pořadatelů a mezi oba řidiče též finanční kořist, aby bylo na benzín. Předběžné a dílčí hodnocení celé akce, které při této příležitosti rovněž provádíme, vyznívá zcela bez výhrad pouze kladně a všichni, včetně těch, kteří na zahraničním zájezdu byli poprvé, jsou s jeho průběhem a politicko-morálním přínosem navýsost spokojeni. A tak je to spravne, tak to ma byt.