Tuto akci, řekl bych, ideologicky nastínil M.N. a nám ostatním se zdálo, ústy Rychlých šípů, že by to mohlo být dobré. Ostatně, když můžou padesátiletý dědci hrát v Malé scéně, proč by nemohli hrát v ZUŠ, že. Scházíme se přibližně v 16.00, rozbalujeme, plugujeme a vyhledáváme si každý to nejlepší místečko na podiu, aby nás bylo slyšet (v některých případech i vidět) co nejlépe.
Jeden z hlavních aktérů B.P. je lehce nervózní, pročež se ho my, staří a zkušení psové, snažíme uklidnit vlídnými a laskavými slovy a též mu přidělujeme pracovní umělecký pseudonym Ian Yamaha Pokorny neboli I.Y.P. Rovněž pozorujeme Markétu Strnadovou Hezounovou, zejména jak cvičí, a docela nás všechny mile překvapuje, že taky umí něco jinýho než šplhat po skalách a jezdit na kolečkových bruslích jak šílenec. Brzy již přehrávka začíná a návštěvníků jest plný sál ba i část balkóna. Úvodní slovo má konferenciér M.N., který především nastiňuje publiku již známé téma a sice problematiku budoucího možného hudebního vývoje jejich dětiček s podtextem, podívejte se, kam až byste to jednou, budete-li třicet let pilně cvičit, mohly dotáhnout.
Nejdříve tedy hrají dětičky a kolem 17.30 nastupujeme my. Na základě přijatého konsensu hrajeme pečlivě vybrané a náležitě hodnotné kusy : Sladké je žít, Šmajdák a ploužáky, Carpe diem, Nad městem letěl anděl, Cukrářskou bosanovu, Povodeň, Variace na renesanční téma a na samý závěr Honky Tonk Woman (snad jsem na nic nezapomněl). Úvodní slovo vede br.Karel, já radši pro jistotu neříkám nic. Naše vystoupení má vcelku kladný ohlas, z čehož máme všichni upřímnou radost, zejména když se dovídáme, že tolik lidí na žádnou třídní přehrávku ještě nikdy nepřišlo a že některé tam přišly snad prý pouze na nás.
Balíme, zdravíme se s Jirkou Tomáškem, nečekaně se objevivším zpoza lajntuchu právě ve chvíli, kdy chlapcům vysvětluji význam zkratky B.P.Ř.T., Míra Junek předvádí naší Pétě některé zvuky elektrické kytary, a hned poté se všichni postupným způsobem přemisťujeme do R.U.M., kde hodláme provést zevrubné zhodnocení. Zpočátku jsme sice pouze tři, avšak vnitřní disciplinovanost nás nakonec svádí k jednomu stolu v plném celkovém počtu.
Vedeme hovor o všelijakých tématech, mimo jiné i o tom, že by ZUŠ měly vychovávat muzikanty v celé široké škále nejrůznějších žánrů a ne to všechno tlačit jen přes tu klasiku, několikráte opětovně hodnotíme průběh vystoupení, někteří vysvětlují, proč hráli tak, jak hráli a proč nehráli, jak nehráli a při dobrém pivu, dvou skvělých řízcích, utopencích, chlebíčcích a taktéž v ukrutném kouřovém smradu večer pěkně ubíhá. Kolem 22.15 platíme a rozcházíme se postupně do svých domovů. Akce, myslím, velmi příjemná.