.. tak tahleta krásná čarodějnice na konec lehla popelem, zatím co my jsme odhrávali druhý poločas.
První poločas skončil, jak už se stalo dobrou tradicí, prasknutím Karlovi struny.
Přestávku mezi poločasy vyplnil zpěvák, který kdysi býval idolem dorůstajících děvčat - Bob Frídl. Na pivo po skončení s námi nezašel, protože ho čekalo týž večer ještě jedno vystoupení.
Celá akce - pálení čarodějnic v parku Javorka - byla pořádaná sdružením českotřebovských podnikatelů. Počasí jim a tudíž i nám přálo, sluníčko odpoledne pěkně hřálo, a tak před podiem i na podiu panovala sluníčková nálada.
Před naším vystoupením zpíval z reproduktorů Michal Tučný a proto jsme byli zvědavi, jak publikum zareaguje na naši muziku, která má přece jen blíže k Deep Purple než k milovníkům vytí kojotů na širých prériích. Zareagovalo výborně a tak se nám v kapele rozhostila pohoda, která byla určitě znát i na výkonu.
Mezi posluchači jsme zahlédli také některé z našich věrných fanynek. Obzvláště nás potěšila jedna z našich nejvěrnějších fanynek Milena, která se zotavuje po nemoci a přesto neváhala a přijela.
Začátek našeho hraní se malinko opozdil, protože zvukaři nepočítali s tím, kolik elektrických přívodů potřebujeme a jednoduše některé nástroje, či spíše zesilovače, nebylo kam zastrčit. Nakonec se vše zásluhou přítomných mistrů zvuku v dobré obrátilo a na každého zájemce o zásuvku se dostalo.
Zvukaře je třeba pochválit, protože i s vcelku skromnou výbavou vytvořili (podle posluchačů) lepší zvuk než jiní, mnohdy známnější zvukaři, v minulosti. Jednotlivé nástroje bylo slyšet, zpěvu rozumět - co si přát víc...
Oproti ostatním vystoupením připravil kapelník předem seznam skladeb, podle kterého jsme, ač to nebývá zvykem, také hráli. Příště ho ještě malinko vylepší tím, že do něj citlivě vkomponuje pauzičku na výměnu prasklé struny a bude to dokonalé.
Struna tentokrát praskla asi po deseti písničkách, což nebylo špatné, protože to posloužilo ke dvěma dobrým účelům. Jednak jsme my, kteří jsme již byli okusili místního moku vařeného z chmelových šištic a dobře vyzrálého ječmene, mohli odběhnout zbavit se přebytečných tělních tekutin, jednak to přišlo vhod výše zmíněnému Bobu Frídlovi, který nás požádal, jestli by tu přestávku v našem koncertě mohl vyplnit on, a to hned teď, aby měl pak více času na své další povinnosti.
Kapelník s ním stvrdil dohodu podáním rukou před objektivy zuřivých i nezuřivých reportérek, které z toho byly natolik paf, že se jim roztřásla nejen kolena, ale i ruce s fotoaparáty, takře se Bob trošku rozmázl.
Takže Bob si splnil svoji povinnost na pódiu i u vatry, kterou slavnostně podpálil a my jsme využili vyprázdněného podia a opět se vrhli do druhé půle hraní. Se západem sluníčka zapadlo i teplé počasí, takže například já jsem s chutí oblékl nejdřín košili flanelku a pak i starý vlněný svetr, kterému říkám Huňády.
Ochlazení se bohudík odehrálo jen v nižších vrstvách atmosféry, nikoliv však v hledišti, kde proti odpoledne přibylo ještě spousta dalších posluchačů a tentokráte i tanečníků.
Taneční parket oživila zejména skupinka mladých volejbalistek, která téhož dne vybojovala postup (teď nevím, buď do druhé ligy, nebo z druhé ligy, děvčata mi odpustí ...). Každé kapele se hraje o poznání lépe, když vidí, že jejich muzika hýbe s lidmi (tedy nevím, jak je to s muzikanty FOK). Je pravda, že při pohledu na křepčící mladá děvčata se jen s obtížemi držela notová linka, zvláště chlapcům-muzikantům v předních řadách, ale vše dobře dopadlo, snad s vyjímkou Kouře nad Wodou, který jsme poněkud zmrskli, ale to byl tentokrát snad jediný zádrhel.
Bylo opět příjemné vidět, že muzika, která je blízká našim srdcím, je schopna oslovit i generaci o několik desítek až stovek let mladší a že Vladímír Mišík Is Not Dead.
Končili jsme někdy kolem jedenácté, přičemž jsme asi tři kousky zopakovali, ale ještě jich pár zůstalo v rezervě. Jak už tak bývá naše vystoupení rozděleno na dvě nestejně dlouhé části pravidelnou výměnou prasklé struny, tak jeho konec je zpravidla určen tím, že si Jarin dostatečně otluče prsty o svůj buben, a tak tomu bylo i teď, i když tentokrát se to obešlo bez krvavých stop na bláně bubnu.
Tančíci skupinky na parketu se ještě dožadovaly pokračování, ale nakonec vzaly na Jardu Hubase ohled a pokojně se rozešli do svých či jiných domovů.
Po sbalení všech našich fidlátek a naložení do auta jsme proběhlou akci ještě zhodnotili v přilehlé hospodě stejného jména - Javorka. Podle vyjádření pořadatelů panovala spokojenost i na jejich straně, takže jsme vystoupení uznali za povedené po všech stránkách a zařadilo se mezi naše nejoblíbenější. Po patřičném doplnění tekutin do našich vyprahlých těl jsme vyrazili dom a to je tak asi všechno.
Zapsal MJ.