Pohodové a vydařené, tak by dal dvěma slovy označit víkendový pobyt Těžké doby u našich severních sousedů. Ale jak by pravil klasik, pěkně od začátku...
Pozvání na dva koncerty v Nowe Rudě, pokud mne paměť nešálí, přišlo jako již tradičně od Tomáše Myczky, skvělého basáka a zpěváka neméně skvělé sestavy Lowcy Smzalu. Náš kapelník moudře nabídku přijal a protože nikomu z bratrů do hraní zaplať pánbůh nepřišlo nic neodkladného, vyjeli jsme v pátek ve čtyři směr Polsko.
Tedy ve čtyři, ono to tak úplně ve čtyři nebylo, milý čtenáři. Neboť bratr violoncellista se drobně opozdil a odjezd vozu A s bratry kapelníkem a klávesákem zdržela technická porucha vozu Fiat Tipo 1.6, který ne a ne naskočit! Nicméně klasické tlačení uvedlo vše zpět do správných kolejí a nakonec naše sestava vyrazila v plné síle. Vůz B, oktávka s Mírou, Matýskem a Málinem, zavčas se rozloučivším se svým děvčetem, překonal hranici přes Dolní Lipku, zbylé dva stroje postoupily do Polska trasou přes Broumov, kterážto se po minulém turné jevila víc než příhodně.
Naše bloudění nakonec vyšlo v podstatě nastejno, neboť jsme se v nachlup stejném čase potkali před místním "ošrodkem kultury". Tomek už byl také na místě a tak jsme plni optimizmu a dobré nálady vkročili dovnitř. Do sedmi večer, kdy jsme měli jít na plac, už příliš času nezbývalo, tak jsme už jen zrekognoskovali terén, okem znalce kladně posoudili vzhled místních kobětek a šlo s na věc!
V nepatrném spěchu, zapříčiněném drobným skluzem produkce, jsme zahájili osvědčenými kusy, publikum reagovalo přívětivě, dokonce i hojně zastoupení "pankáči" s okovanými botami, řetězi a dalšími výzdobičkami. Po hodině jsme zakončili osvědčeným Should I Stay, na kterýžto mládež doslova a do písmene řádila a přenechali jsme pódium hlavní hvězdě večera, Lowcům Szmalu. Dobře jsme udělali, protože Tomkovi a spol to hrálo parádně od prvního do posledního akordu. No a my zatím mohli jít projíst a propít honorář ve zlotkách.
Tady musím poznamenat, že každý nakládal s honorářem dle vlastního uvážení. Zatímco bratr kronikář, jenž mi laskavě přenechal právo zápisu, s uspokojením zahájil večerní krmi, mladší část Těžké doby, zejména pak já s Matýskem a Málinem, jsme se pustili do piva značky Warka. Pivo se časem ukázalo velmi moczne a mně osobně se vymstilo, že jsem je považoval za vodnatou desítku, když se ve skutečnosti jednalo o proklatě silnou dvanáctku.
Bigbít ovšem probíhal v plném proudu a tak jsme pak už všichni vyrazili k pódiu, kde to Lowcům hrálo prostě báječně. Zaujati rockovou muzikou, sympatickými děvčaty (poznal jsem za večer tuším dvě, Matýsek tak nějak podobně a přitom vše v rovině slušnosti, jak se na mladé muzikanty sluší a patří) a tím vším jsme pařili a pařili a hladina alkoholu stoupala a stoupala...
Odjezd se konal někdy kolem půlnoci, kdy dohrála poslední ze sestava - Zakaz wjazdu, moc moc příjemná rocková kapela, jejíž lídr obratně čaroval na fendera a nebál se Hendrixe, Free a dalších bigbítových božstev, a večer byl všemi bratry hodnocen na jedničku s hvězdičkou. Ubytování v nedalekém hotýlku víc než přijatelné a tady přenechám slovo někomu dalšímu, protože stud a hanba, ze které bych si mohl ušít kabát pořádných rozměrů, nezaslouží dalšího komentáře...
Ve výše zmíněném hotýlku jsme spali celá kapela na jednom pokoji. Usnuli jsme díky vypitému pivu brzy a spali spánkem spravedlivých až do okamžiku, kdy nás vzbudil zvuk, jako když venku prší.
Pro některé to nebyl jen zvukový efekt, ale i fyzický pocit deště.
Jak jsme po procitnutí zjistili, nebyl to déšť. Pouze jeden nejmenovaný člen kapely, v jakémsi alkoholicko-náměsíčném rozpoložení nabyl dojmu, že je na záchodě, a podle toho se také choval.
Někteří ze starších členů propadli mírné histerii a snažili se zachránit, co se dalo a vypakovat tuto osobu na OPRAVDICKÝ záchod. Zároveň se snažili vzbudit jediného spícího muzikanta Málise, který spal u dveří a chtěli po něm, aby otevřel dveře od pokoje. To ale nešlo, nějak se zasekl klíč, nebo co, to už si přesně nevybavuji.
Mezitím náš nešťastník dokončoval dílo zkázy. Jeho nejmenovaný pokrevní příbuzný z toho měl málem infarkt, zatímco někteří škodolibější z nás mne nevyjímaje jsme to brali jako veselou kulturní vložku.
Když se starší pánové trochu uklidnili, náš nešťastník to v polospánku dorazil hláškou:
"No co, vždyť jste říkali, že se to může ..."
Museli jsme slíbit, že tato historka zůstane utajena jen v rámci kapely a může se zveřejňovat pouze v Polsku a po uplynutí promlčecí doby patnácti let.
No co co, stalo se, co se stalo, před námi je další koncert a je třeba soustředěnosti a zodpovědného přístupu. Bratři si ze mě celé dopoledne dělají srandu, v nestřežené chvíli mi vyvádějí brejkule s noutbůkem a vůbec se mají dobře.
Po troše nutné a nezajímavé práce vyrážím s bratrem Kuldou do Nowe Rudy na historicko-gastronomickou prohlídku města, zbytek kapely odpočívá, případně zlehka zkouší a oprašuje některé již pozapomenuté kusy.
V tomto místě si dovolím zmínit několik postřehů z exkurze do kdysi hornického města, jež se rozkládá kousek za hranicí. Mají nádherný gotický kostel, na němž není k vidění jediná čmouha, něco tak parádního jsem dlouho neviděl.
Jenže tím to rychle hasne a zbytek města stojí za pendrek, zástavba v hodně zbídačeném stavu, ulice jak ve Foglarových Stínadlech, prostě nic moc. Půl městského rozpočtu, dle mého skromného posudku, musí jít do kostela. Jo a z krásného secesního divadla si bratři Poláci vyrobili supermarket...
Kolem druhé k nám přijel Tomek, tudíž jsme po vydatném obídku v ošrodku vyrazili na druhou štaci, tentokrát v nedalekých Ludwikowicích.
Tomek byl tajemný jako hrad v Karpatech, patrně se obával, že do místní útulní knihovny mnoho lidu nepřijde... Jenže opak byl pravdou, agitace pana faráře na mši o páté udělala své a sál se naplnil posluchačstvem všeho věku, dětmi seniory i několika ladnými kobietami, z nichž nejvíc mne potěšila přítomnost sympatické Dagmar, s níž jsem se seznámil již předchozího večera. No nic, to jen na okraj :-)
Sestavili jsme plejlist z komornějších a koncert se jednoduše povedl! Hrálo to všem (Míra vzal tvrdší trsátko a bylo to znát), Poláci reagovali vřele a jeden nám po hraní dokonce přinesl pozvánku na koncert, abychom se mu na ni společně zvěčnili. Co více potěší srdéčko amatérského muzikanta, že...
V pořadí pátá štace v Polsku dopadla dobře a nezbývá se než těšit na tu další s číslem šest. Anebo na plánované hraní s Lowci, kteréžto, alespoň doufáme, proběhne na konci května českotřebovském Modrém trpaslíku.
zapsal br. Jan Yamaha Pokorný, klávesák
Poznámka MJ k polskému publiku:
Polské publikum, to je pro rockové muzikanty radost. Nejdřív jsme si nebyli jisti, jak se dav s mnoha málo-náctitelými (mnoha kobietkám nebylo více než 13,14 let) srovná s naší spíše letitou muzikou. Ale jak už bývá v Polsku zvykem, srovnal se výborně, obecenstvo živě reagovalo a hrálo se "fajně".
U nádherné písničky Sweet home Alabama od legendárních Lynnyrd Skynnyrd, perly někdy z roku 1973, stačily první čtyři tóny üvodního kytarového rifu a obecenstvo bylo ve varu. To se pak hraje (byť i s rozhozeným trávicím traktem ;-) .....
Poznámka MJ k nočním zážitkům, které byly vskutku nezapomenutelné, tak abychom na ně nezapomněli:
#@&*##@ #^ @ # (#@^ # (#@ crrrrrrrrrr (#&(*#@!&*@)# (# (&#@#^&@# &#@& @*( #*(& @#@& @#) &(# #(@# @# (@# @!) kdo zamknul ty dveře ?!?!?! (*)(*^#&#@&*(&&&*&*@@) teď nejdou vůbec otevřít !!@!@!@#@#####@*!@)!*@(# & &! &) *))
Vždyť jste říkali, že se to může ....
