Jana Staňková, známá to manažerka a aktivistka, nám učinila nabídku ku hraní na akci vskutku mezinárodní, no buďme skromnější: česko-polské, kteroužto byl večer pro účastníky propagační jízdy Cyklo Glacensis v areálu dětského „Tábora železničářů“ v Potštejně u Divoké Orlice.
My jsme samozřejmě neodmítli, a mezi nadšené cykloturisty, kterých do Potštejna dorazily stovky, jsme se vydali provést produkci. A hned v úvodu, jaké štěstí pro kapelu, můžu klidně napsat, že to bylo hraní vydařené.
Hrálo se venku na pódiu přímo v areálu, nastupovali jsme někdy kolem půl deváté večerní po břišních tanečnicích z ústeckého DDM (příjemný podívání to bylo) a docela hezky jsme rozjeli všeobecnou zábavu. Nutno konstatovat, že zvukař odváděl dost dobrou práci, takže jsme se na pódiu slušně slyšeli (jen Yamaha na začátku remcal), a do lidí šel, alespoň podle tvrzení několika přítomných příslušníků našeho fanklubu, taky dost dobrý zvuk.
Cykloturisté to hezky roztáčeli, zvlášť pak Poláci, kteří nadšeně přijímali naši muziku, trsali jak diví a u notoricky známých kusů od Purple, Clash, Free etc… i zpívali. Už delší dobu, poučen zkušenostmi se setkávání s polským publikem, mám tak nějak pocit, že je to publikum hudebně vzdělanější než to naše a navíc – Poláci se prostě chtějí bavit, zatímco našinec často přijde dožaduje se „bavte mě!!!“ Zhusta až neurvale, že…
Je pravda, že po setmění začalo od nedaleké Orlice táhnout vlhko a zima, nástroje se orosily, i ta strunka zas jednou praskla. Ovšem pauzičku vyplnili další ústečtí umělci, tentokráte polykači a vrhači ohně a tvůrci dalších dech beroucích ohňových efektů. No a pak už zase na pódium my, pravda ve smradu po všech těch hořlavinách spotřebovaných při ohňové show jsme se museli chvíli rozdýchávat, ale znovu flák za flákem, znovu do tance a do zpěvu, bylo to fajn. Za výkon jest nutné hráče Težké doby pochválit, šlapalo to, což nakonec potvrzovala i reakce početného publikumu, kteréžto nás nechtělo z pódia pustit, i když už hodně pokročil čas a připravena byla další produkce…
Tedy další produkce… Tou byla „dýza“ v táborové jídelně, k níž jsem se zavázal s jakousi neuváženou lehkomyslností při domlouvání hraní v Potštejně. Slíbil jsem, že budou „oldies“, docela jsem se připravil a měl snad i úspěch. Pravda, člověk se ale nezavděčí všem, a tak s ubývajícím publikem, které už dlouho po půlnoci postupně odcházelo do hajan, to šlo tak nějak do ztracena. Zůstalo jen pár slušně nalitých jedinců, kteří se „dožadovali“ - no a znáte to, co umí nacucaný český tatík... Po „srážce“ s jedním takovým jsem „dýzu“ vedl k závěru a byl docela rád, že jsem před třetí ráno, pohříchu zcela střízliv, mohl vyrazit k domovu. Bohatší o zkušenost, ovšem s dobrým pocitem, že kapela odehrála zodpovědně a dobře. Tož tak…
KaPo