Starší část našeho hudebního tělesa občas zavzpomíná na dobu totalitní, především pak na undergroundové večírky, které mívaly neopakovatelnou atmosféru a už se asi nikdy nevrátí, čehož mohou dnešní mladí muzikanti v době bezbřehé svoboděnky jen a jen litovat, že… Jenže, milí přátelé, jak se někdy ukazuje, nemusí ještě být všem dnům konec!
Můj pražský bratr před časem pojal myšlenku, že by mohla Těžká doba zahrát na třídenním tahu, který čas od času pořádají bývalí jeho spolužáci, počátkem osmdesátých let studenti chemie v Pardubicích. Jelikož jsem již s touto partou zažil některé vydařené Majáles na kolejích a také nedávnou oslavu bratrových čtyřicátin, bylo mi docela jasné, o co asi půjde. Rád jsem souhlasil. Skutečnost však předčila veškerá očekávání…
V inkriminovaný večer jsme se vypravovali málem jak chudý král do boje, nabírali ještě našeho nového potencionálního zvukaře Vladimíra Vintera, doplňovali skromný aparát, čekali na pražského bratra, zastavovali pro cigarety, no se čtyřmi auty jsme byli karavana jak vyšitá… Na místo jsme dorazili někdy kolem půl osmé a zaplesali. Usedlost na samotě na kopci, v chalupě příjemně, hrát se mělo v hlavní místnosti cca 12x8 metrů, roztopený krb sálal, kolem stolů sympaticky vypadající společnost, v ní silně zastoupeny máničky, přes chodbu samoobslužný výčep a kuchyň, už ve dveřích nabízena ogary ze Vsetína letošní slivovice…
Ač zdálo se, že vše absolutně v pohodě, nebylo. Manitou totiž neshlédl přívětivě na našeho elektrokytaristu Míru, pročež mi poněkud rozpačitě pravil, že zapomněl doma kytaru (zato měl dvě komba)!!! Nu což, stalo se mu to poprvé v jeho bohaté muzikantské kariéře a v kapele to bude mít nadosmrti na talíři... Nezbylo než otočit vůz a znovu do Ústí… Naštěstí to netrvalo dlouho a byl zpět, aparátek již postavený a hrát!
Hned úvodní osvědčené Sladké je žít a Šmajdák a ploužáky dostaly neustále se rozšiřující publikum do varu. Okamžitě do tance a zpíváme s kapelou! A už to jede, Stouni, Iggy Pop, Clash, Fish, Lady Punk, znovu Mišík, Prokop, Redl, Purple a vůbec všechno, co máme v playlistu. Ohlas skvělý, značná část zhruba třicetičlenného publikumu nadšeně trsá, všichni se baví a nikdo neprudí, nálada fakt super! Ani moc nepřestávkujeme, v pauzách dáváme gambáček a občas i něco k tomu, ale s mírou. Menu se skládá ze skvělých utopenců se zelím a husté a výtečné domácí bramboračky, i tradičně náročný bratr violoncellista nadšeně chválí… A zase hrát a jsou to snad čtyři hodiny, nálada stále výborná. Končíme někdy kolem jedné, neb bratr violoncellista musí odjet starati se o svou nezletilou dcerku, s níž již nějaký ten týden hospodaří sám, neb jeho zákonitá choť a matka dítěte dlí již nějaký ten týden kdesi v Irsku…
A tak nastupuje hudba reprodukovaná, diskuse s publikumem obého pohlaví, konzumace a tak. Nad ránem ještě znovu roztopena již vyhaslá kuchyňská pec za účelem provedení ohřátí skvělých klobás pro kapelu, dost si nás tam považovali, to tedy jo. Spát odcházíme různě. Jeden nejmenovaný šťastný J.Y.P. sehnal dokonce volnou postel kdesi v půdních ložnicích, kde nocovaly především přítomné ženy, méně šťastní alespoň místo na podlaze ložnic, jiní volí spánek přímo v místnosti zábavové u krbu. Zde ale někteří vytrvalí smažili nonstop, takže ze spánku mnoho nebylo. Já osobně volím variantu spánku v autě chráněn spacákem péřovým (cca 2,5 hodiny spánku). A již je ráno, venku mírný mráz, ale svítí slunce a k tomu krásná panoramata… A u krbu už zase veselo, hned bychom tam zůstali až do neděle, protože ten krásnej fet vlastně teprve začínal…
Hodnocení akce veskrze kladné. K dokonalosti celkového undergroundového dojmu chyběl jen zásah Veřejné bezpečnosti za použití vodního děla a pendreků… Nutno ale vypíchnout ještě některé momenty. Nezadařilo se totiž pouze sklerotickému elektrokytaristovi. Já osobně sice tentokrát nepřetrhl kupodivu žádnou strunu, zato však omámen veselým kořením prožil zhruba patnáctiminutové okno, kdy sice člověk dobře všechno slyší a vidí, ovšem ruce jakoby mu vůbec nepatřily, těžko hledá nápěvy, no prdel… To budu mít v kapele taky nadosmrti na talíři.
Pochvalu za obětavost pak dostává Jarin, který tloukl do bubnu, až měl ruce do krve, jíž pak z blány jen těžko dostával… Všichni pak zasloužíme pochvalu za vzornou reprezentaci Těžké doby, ať nám to dlouho vydrží! No a na památku snad dostaneme nějaké video, co točil pražský brácha. Snad by se z něho také dalo něco použít pro náš první uvažovaný klip, prý se to docela povedlo…
poslední aktualizace: 7.7.2022
Autor textu: KaPo