Šumava

Železná Ruda - Čertovo jezero - Černé jezero - Hamry

Délka 17km, převýšení 700m

V pondělí ráno to vypadalo bledě. S počasím. Na celý týden. Podle předpovědi počasí na všech našich naplánovaných trasách lilo vodu horem dolem. Tak jsme zvolili jako první trasu přes nejznámější šumavská jezera - Čertovo a Černé.

Vlakem jsme se přesunuli do Železné Rudy a z ní pak pokračovali, nejprve za občasného mrholení a od Čertova jezera už v dešti. Déšť vydržel až do cíle.

Nová Hůrka - Jezero Laka a zpět

Délka 10km, převýšení 200m

Navzdory předpovědím se počasí trochu umoudřilo, ale bylo nejisté, zvlášť odpoledne, proto jsme zvolili krátkou trasu z Horní Hůrky k jezeru Laka.

Obvyklá šumavská vyasfaltovaná "turistická" cesta, ale podél říčky, takže příjemná.

V říčce na mechatém kameni jsem narazil na jediné houby za celý týden (s vyjímkou jedné sežrané pošvatky) - čapulky bahení.

Autovýlet na hrad Velhartice

Když už nám zbyl čas a počasí bylo všelijaké, rozhodli jsme se podívat za Buškem do Velhartic.

Brennes (DE) - Velký Javor - Malý Javor

Délka 13km, převýšení 630m

Ve středu předpověď ukazovala lepší počasí v sousedním Německu než v Čechách, a tak jsme na doporučení kamarádky (Lucko, díkas) vyrazili do osady Brennes, kde jsme nechali na placeném parkovišti auto a vyrazili podél sjezdovek na nejvyšší kopec Šumavy - Velký javor.

Narozdíl od české strany nejsou cesty v německé části Šumavy brutálně vyasfaltované, takže po krátkém stoupání po šotolinové cestě jsme za chvíli stáli u horní stanice lanovky, kousek od vrcholu Javoru.

Zbylo ještě pár metrů nahoru a už jsme stáli na kamenitém vršku (Grosser Seeriegel), který jsme nejdřív považovali za Javor. Oficiální vrchol byl však o pár metrů dále (a zdánlivě níže), u dvou observatorních kopulí.

Výhled byl úžasný, byť trochu zastřený lehkým oparem.

Z Velkého javoru jsme pokračovali k zavřené občerstvovně Chamer Hütte a od ní na Malý javor a zpět k chatě. Malý javor by se asi dal vynechat.

Od chaty jsme klesali a klesali kamenitou cestou až k jezeru Kleiner Arbersee a krátkou bouřku s lijákem jsme přečkali u piva Osser v místní restauraci, kam někteří turisté dojeli silničním vláčkem z Brennes.

Po lijáku jsme se za mírného deštíku vrátili kopcem zpět do Brennes, kde jsme míjeli dlouhý plot z vyřazených lyží.

Co nás upoutalo - lesy na německé straně jsou krásně zelené a takřka nezasažené kůrovcem. Také tam nebyly k vidění brutální zásahy těžkou lesnickou technikou, jak to je na české straně vidět na každém kroku.

Železná Ruda - Pancíř - Špičák

Délka 15km, převýšení 460m

Výlet k rozhledně na vrcholu Pancíř jsme opět začali na železniční zastávce v Železné Rudě.

Původně jsme plánovali opačný směr, ale protože předpověď po poledni slibovala bouřky a protože hodnocení nádražní restaurace na Špičáku bylo více než skvělé, trasu jsme naplánovali tak, aby končila ve zmíněné nádražce.

... a dobře jsme udělali. Bouřka sice (až na pár zahřmění) nepřišla, ale můžeme potvrdit velmi kladné hodnocení restaurace na nádraží - bohatý výběr jídel, příjemné prostředí a sympatická obsluha. Plus na dnešní drahé poměry přijatelné ceny.

Celkově cesta na Pancíř byla jednou z nejméně zajímavých, většinou lesní silničkou po asfaltě, bez výhledů.

Ze samotného Pancíře výhledy byly, ale proti Javoru z minulého dne to zas nic tak ohromujícího nebylo.

Lohberg (DE) - Ostrý

Délka 11km, převýšení 650m

Na čtvrtek jsme si naplánovali vrchol Ostrý. A protože webové stránky opět zmiňovaly těžce vyasfaltované cesty na české straně, zvolili jsme osvědčené Německo, zajeli do městečka Lohberg a svůj výstup na Ostrý (s krásným německým názvem Grosser Osser) zahájili tam.

Odbočka na parkoviště namalované na mapě je nenápadná a trochu jsme ji hledali - je třeba být ve střehu. Parkoviště je v lesíku, je dost velké a je neplacené.

Cesta k vrcholu stoupá místy širší, místy užší, poměrně strmou pěšinou, takže výškové metry poměrně rychle přibývají. Pod hřebenem se začínají objevovat docela ostré skály.

Když vyjdete na hřeben, narazíte nejdřív na státní hranici a pak na poslední turistickou značku, která vede z české strany. Tam dřevěnými schody končí modrá turistická značka z Hamrů na české straně. Pak už zbývá jen kousek (v jednom místě pro jistotu jištěném ocelovým lanem) a jste skoro na vrcholu Ostrého.

Před posledními pár metry v této divočině je třeba připravit se na malý šok. Těsně pod vrcholem se vám otevře výhled na druhou stranu a tam:

HOSPODA !!!

Když už tam ta hospoda byla, tak jsme podpořili pitný režim opět pivem Osser (grosse Osser beim Grosser Osser) a kolem malého ostrého sestoupili zpět do městečka Lohberg, kde nás kroky dovedly až k pivovaru Osser s fontánkou před fabrikou.

Z vrcholu Ostrého byl od kříže nejhezčí výhled za celé naše šumavské putování, byť trochu zastřený oparem.

Před Lohbergem jsme ještě prošli okrajem vesnice Eggersberg, za kterou jsme narazili na potůček a dvě sympatické lavičky, které však nebyly (jak bývá zvykem) u potoku, ale přes něj. Tak jsme vyzuli boty a zchladili si nohy mácháním ve vodě.

Z mého pohledu toto byl nejhezčí šumavský výlet.

Autovýlet Německem přes Grosser Arbersee

Abychom se autem nevraceli stejnou cestou, vzali jsme to přes Lam, Arrach, Bodenmais a zpět na Brennes.

Aniž bychom to plánovali, najednou jsme jeli kolem Velkého Javorového Jezera (Grosser Arbersee). Tak jsme zastavili a obešli si ho. Na začátku je to trochu Dieneyland, ale pak už to bylo pěkné.

Prášily - Poledník

Délka 20km, převýšení 580m (včetně zacházky přehlédnutím odbočky)

Cílem posledního dne byla rozhledna Poledník a Prášilské jezero. Předpověď opět slibovala pršení a bouřky. Proto jsme původně zamýšlenou trasu otočili, abychom došli aspoň k jezeru, než to spustí.

K jezeru vedou z Prášil dvě stezky - narozdíl od většiny ostatních turistů, které jsme potkávali, jsme zvolili lesní cestu po červené (ze začátku opět asfalt, pak šotolina a nakonec lesní pěšina).

Jezero stojí za vidění a měli jsme štěstí - protože jsme vyrazili brzo, nikdo tam nebyl.

Od jezera jsme naklesali k rozcestníku Liščí díry. Tam jsme chvíli váhali, zda to vzhledem k předpovědi počasí zabalit a vrátit se, nebo pokračovat na Poledník.

Poledník vyhrál a tím i my jsme zvítězili nad počasím. Nakonec se bouřky nekonaly a za chvíli jsme dorazili asfaltovou cestou mezi uschlými stromy k bývalému vojenskému objektu přestavěném na rozhlednu. Po cestě jezdilo spoustu cyklistů, několik z nich i bez elektřiny.

Pod rozhlednou je občerstvovna a lavičky pod střechou, kde se dá posvačit a schovat se před případným deštěm. Kdo by si chtěl opéct špekáčky, je tam velký krb.

Cestou dolů jsme vyrazili po společné červené a zelené. Bohužel jsme lehce přehlédli odbočku, kde se zelená oddělovala (není tam rozcestník a když si povídáte a nesledujete cestu, odbočku snadno přehlédnete). Takže jsme si trochu zašli po červené směrem na Modravu a museli se vrátit zpět k odbočce.

Cesta po zelené vede přes bývalou vojenskou rotu (nic tam není) až dolů k říčce s názvem Prášilský potok. Podle názvu tam měl být Frantův most, ale byl tam brod. Ale jen zdánlivě, most byl ukryt za lesní pěšinou odbočující vlevo těsně před brodem.

V říčce jsme si ochladili zahřáté nohy a jen jsme se obuli, ze sluníčka se během pár vteřin stal prudký déšť, takže na rozloučenou se Šumavou jsme opět tahali pláštěnky. Ale byla to jen přeháňka a po chvilce hezké cesty podél říčky jsme za chvíli byli zpět v Prášilech.

A to bylo ze Šumavy pro rok 2023 vše ...

... a kam dál?

Třeba na Rozcestník mých dalších webů