Mexico lindo

Proč tyto stránky vznikly? Protože máme Mexiko rádi:

Mexiko jsme navštívili koncem roku 2008 (přelom listopadu a prosince).

Vyrazili jsme na vlastní pěst, s orientační představou, kam se podívat. Vzhledem ke krátké době, kterou jsme na Mexiko měli (17 dní), jsme neplánovali žádnou velikášskou okružní cestu po celém Mexiku, ale rozhodli jsme se pro oblast na jih od hlavního města. Podle informací od jiných cestovatelů totiž čím více na sever k americkým hranicím, tím víc americká mentalita, a to nebylo to, co jsme v Mexiku hledali.

Cestu jsme měli naplánovanou velice orientačně, to znamená, že jsme se nějak rychle chtěli dostat z hlavního města na Yucatan a potom se postupně vracet zpět.

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit z města Tulum na poloostrově Yucatan, kde jsou jediné mayské pyramidy přímo u moře.

Protože díky mé práci jsme nevěděli přesně, kdy odletíme, sehnali jsme jen letenky do hlavního města Ciudad de Mexico, s tím, že přespíme a druhý den seženeme letenky do Cancunu, který vynecháme a autobusem se přesuneme asi 100 km do Tulumu. Což se nám taky podařilo.

Popis cesty

mapka naší cesty - kliknutím se dá zvětšit ...

(Česká republika na mapce je kvůli porovnání vzdáleností)

Tam

• vlakem UO-Vídeň
• letadlo Vídeň - Amsterodam
• letadlo Amsterodam - Ciudad de Mexico (neboli Mexico D.F. nebo taky Mexico city)

Obrázky - Cesta

V hlavním městě

Od našeho kamaráda jsme měli tip na dobrý levný hotýlek přímo v centru Mexika - 10 minut od hlavního náměstí. Bohužel se nám nepodařilo se s hotelem spojit předem, pouze se nám podařilo sehnat telefonní číslo hotelu. Tak jsme to riskli.

Po příletu asi ve 20 hodin jsem na letišti našel telefonní budku a s trochou napětí vytočil telefonní číslo hotelu. Naštěstí číslo fungovalo, v hotelu měli volné místo a tak jsme k němu metrem vyrazili.

Pro moji ženu, která měří 160cm, byla cesta matrem zážitkem, protože všem spolucestujícím koukala nad hlavami. Byli mrňaví.

Druhý den ráno jsme opět metrem zajeli na letiště, koupili si letenku do Cancunu a vyrazili na jih. Jak jsme časem zjistili, zapomněli jsme si ve skříni na hotelu jediné svetry, které jsme s sebou měli. To jsme ale zjistili, až když jsme je o několik dnů později potřebovali.

Obrázky - Ciudad de Mexico

Yucatan

Tulum

V Cancunu, kde nás po výstupu z letadla praštil horký a vlhký vzduch, jsme jenom chvilku počkali na autobus, který nás dovezl až do městečka Tulum.

Šli jsme od autobusu a koukali, kde přespíme. Protože jsme na baťůžku měli čs. vlajku, po chvíli nás oslovil mladý pár kolínskou češtinou a poradil nám, kde je dobré levné ubytování, protože oni už tam bydlí.

Tak jsme se také ubytovali a vyrazili s nimi ochutnávat mexické dobroty.

¨Druhý den jsme spolešně s nimi navštívili mayské pyramidy - jediné mayské pyramidy, které jsou u moře.

Mezi pyramidami pobíhalo spousta varanů.

Protože u pyramid byla i malá plážička, vykoupali jsme se, poobědvali v hospůdce na pláži, přespali jsme v hotelu a druhý den ráno vyrazili autobusem směr Cobá.

Cobá

V Cobá jsme vystoupili z autobusu, v blízké restauraci jsme si domluvili, že si tam můžeme nechat batohy (opět se vyplatilo cestovat nalehko) a po silnici vyrazili kolem jezera k pyramidám.

Protože bylo brzy ráno, v areálu ještě skoro nikdo nebyl. Areál pyramid je dost rozlehlý a proto jsme si u vchodu vypůjčili kola, což se ukázalo jako dobrý nápad.

Pyramidy v Cobá mají úplně jiný charakter než měly pyramidy u moře v Tulumu. Jsou schovány v nízké džungli, a protože je celý Yucatan placatý, po vylezení na některou z pyramid máte celou džungli pod sebou a tu a tam z ní vykukují jenom vrcholky ostatních pyramid.

U pyramid jsme poprvé narazili na kamenné svisle postavené kruhy. Sloužili ke sportu zvaném Pelota (aztécky Tlachtli), kdy se míč z kaučuku mohl udržovat ve vzduchu pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. Pokud míč spadl na zem, bylo nutno znovu rozehrát. Účelem bylo dostat míč do kruhů.

Zpáteční cestou jsme kolem jezera pozorovali aligátory, raději z bezpečné vzdálenosti.

V restauraci jsme si vyzvedli batohy, poobědvali a autobusem pokračovali do města Valladolid.

Valladolid

Valladolid je asi padesátitisícové město s barevnými domy a spoustou cenot v okolí.

Po příjezdu jsme sehnali ubytování, v nedaleké půjčovně si vypůjčili kola a vyrazili prozkoumávat cenoty, což jsou podzemní jezírka. V některých z nich se dá koupat, což jsme nemohli vynechat. Nejzajímavější byla cenote s krasovými útvary nad vodou, takže jsme plavali pod vápencovými krápníky v příjemně teplé vodě.

Po návratu a další ochutnávce mexických dobrot jsme přepali a opět časně ráno vyrazili za dalšími pyramidami - tentokrát do známého místa Chichén Itzá.

Skoro to vypadá, že jsme do Mexika vrazili jen za pyramidami. Ale neylo to tak - prostě se nám neustále pletly do cesty. Překvapilo mne, že přestože mne dřív vůbec nezajímaly, tak všechny stály za vidění. Líbilo se mi, že v různých oblastech měly úplně jiný charakter a byly zapasovány do okolní přírody pokaždé jiným způsobem.

Chichén Itzá

Zvolili jsme stejnou taktiku jako dřív - byli jsme u pyramid jedni z prvních. A opět se to vyplatilo. O Chichén Itzá je toho na webu tolik, že ani nemá smysl psát něco dalšího.

Mne zaujali prodavači suvenýrů, z nichž mnozí ty suvenýry vyřezávali a barvili přímo na místě, aby využili čas. Nejsem milovníkem předmětů z dovolené, ale kdybychom neměli naše malá zavazadla, tak tam bych si asi něco pořídil. Byla to skutečná umělecká díla v původním slova smyslu.

Jeden z prodavačů se se mnou chtěl vyfotit, tak jsme se dali do řeči a od něho jsem se dozvěděl, že moje jméno má něco společného s bohy. Že by?

Merida

Po prohlídce areálu pyramid jsme si z úschovny vyzvedli batohy a sedli na autobus mířící do hlavního města Yucatánu - Méridy. Večer jsme tam odsud měli noční spoj do dalšího mexického státu - Chiapasu - takže jsme volný čas vyplnili nasáváním atmosféry města, kde zrovna probíhala jakási slavnost.

Protože už byly v dohledu vánoce, obchody nabízely typické vánoční dárky, jako slunečníky, nafukovací čluny, ploutve a šnorchly a podobné vánoční zboží. Pro Mexičany.

Večer kolem dvaadvacáté hodiny jsme sedli na autobus a Méridu opustili. Protože dálkové autobusy jsou silně klimatizované, chtěli jsme si vzít na sebe svetr - a to byl ten okamžik, kdy mi moje ženo oznámila, že jsou kvalitně uloženy na pokoji v hotelu v hlavním městě.

Obrázky - Yucatan

Chiapas

Palenque

Naší první zastávkou v Chaipasu bylo město Palenque, které je - jak jinak - známé svými pyramidami.

Ubytovali jsme se a pak jsme zašli do nějaké cestovaní agentury, která vozí turisty k pyramidám, majitel pozdržel výpravu, která už byla na odjezdu a za chvíli jsme stáli před pralesním komplexem pyramid v Palenque.

Oproti yucatánským pyramidám se naprosto změnil charakter krajiny - pyramidy stojí uprostřed divokého deštného pralesa. Vysokanské stromy porostlé popínavými liánami a mezi nimi bělostný kámen pyramid.

Agua azul a vodopád Misol Ha

Po návratu od pyramid jsme ještě stihnuli výlet autobusovou linkou ke kaskádám Agua Azul a vodopádu Misol Ha. Bohužel bylo po dešti a proto vody Agua Azul nebyly azul (modré), ale kalně hnědé. I tak to stálo za vidění.

San Cristóbal de las Casas

Dalším autobusem jsme se přesunuli k třetímu největšímu městu státu - San Cristobal de las Casas, které leží 2 200 metrů nad mořem a je městem mnoha univerzit, což mu dodává studentský charakter.

Na poloostrově Yucatan bylo povětšinou vlhké horko, v Palenque bylo také horko. Proto nás trochu zaskočilo, když jsme vystoupili z autobusu a místní obyvatelé chodili ve svetrech, s čepicemi a někteří i s rukavicemi.

Zalitovali jsme našich zapomenutých svetrů, sehnali si ubytování a vyrazili na tržnici, abychom nahradili ztracené svetry. Už se smrákalo a stánky pomalu balily, ale nakonec jsme jeden našli, kde jsme si každý koupil teplý vlněný svetr. Dal jsem se do řeči, odkud prodavačky jsou a ony mi řekli, že z vesnice Chamula, která leží na San Cristobalem. Od té doby dostal svetr název Chamulák.

Chamula

Proto jsme si druhý den udělali výlet do Chamuly. Podařilo se nám najít místo, odkud vyrážejí colectiva správným směrem, počkali, až se shromáždí dostatečný počet cestujících a vyrazil vzhůru do hor obklopujících San Cristobal.

Po vystoupení z colectiva jsme ještě museli od křižovatky asi kilometr pěšky. Když jsme došli do centra Chamuly, čekalo nás překvapení - probíhala zrovna jakási slavnost a všude bylo plno místních lidí. Na hlavním náměstí bylo všude plno stánků s nejrůznějšími pochutinami. V čele náměstí stál zajímavý zdobený kostelík. Když jsme k němu přišli, zjistili jsme, že se do něho vybírá vstupné. Zašli jsme proto do něčeho na způsob turistického centra (v celé Chamule jsme byli jedinými cizinci) a tam si koupili vstupenku do kostela. Prodavač nás upozornil, že v kostele se nesmí fotit. To mne po vstupu do kostela mrzelo, ale respektoval jsem to.

Po nasátí atmosféry Chamuly a prohlídky neméně zajímavého hřbitova s domečky jsme se vydali de nedaleké vesnice Zinacantán. Pokoušeli se nás ulovit místní taxikáři, ale jejich cena byla tak přemrštěná, že jsme si ty 3 nebo 4 kilometříky ušli pěšky.

Zinacantán

Zřejmě se jednalo o nějaký den slavností, protože rovněž v Zinacanánu se konaly oslavy.

Zde měly trochu jiný charakter - krojovaní tanečníci předváděli tance s meči a ženami. Jedna z nich se, když si všimla mého foťáku, obzvláště nakrucovala.

Trochu jsme poklábosili s malými indiánskými děvčaty, které trochu připomínaly malé čertíky, a vyšli jsme za vesnici na křižovatku, kde se zrovna chystalo odjet colectivo. Tak jsme popoběhli, auto na nás počkalo a za chvíli jsme byli zpět v San Cristobalu.

Divadlo

Když jsme šli po ulici, upoutal nás bohatě krojovaný indián před nějakou budovou. Dali jsme se s ním do řeči a on nás pozval na mayské divadelní představení ten večer.

Kaňon Sumidero a Chiapa de Corzo

Další den jsme si udělali výlet do 700m hlubokého kaňonu Sumidero s lodní projížďkou mezi vodopády padajícími z vysokých skal a líně se povalujícími aligátory. Snažili jsme se radši nemáchat si ruce ve vodě.

Cestou z kaňonu jsme ještě stihli městečko Chiapa de Corzo, s altánkem ve tvaru koruny španělské královny a také výbornou občerstvovnou, kde jsme okusili nápoje zvané jugo, které se vyrábějí přímo na místě vylisováním ovoce nebo zeleniny, na které si ukážete.

Žena okusila i mléčnou variantu, což se časem ukázalo jako ne moc dobrý nápad.

Večer jsme strávili v San Cristobalu v hospůdce se jménem Cafe Bar Revolución.

Obrázky - Chiapas

Stát Oaxaca

město Oaxaca

Oaxaca je hlavní město státu Oaxaca. Poprvé jsme měli po vystoupení z zutobusu problém najít slušný levný hotýlek, vše bylo i na mne moc špinavé. Nakonec jsme několikrát prošli kolem draze vypadajícího hotelu s názvem sehnali hotýlek s názvem Hotel Chocolate, kde se v přízemí vyráběla čokoláda z kakaových bobů. Nakonec jsme zjistili, že zas tak drahý není (asi o čtvrtinu dražší než ostatní bídné hotely), tak jsme se v něm ubytovali.

Vše bylo podřízeno čokoládě, včetně vyřezávaných dveří ve tvaru tabulky čokolády. Celý hotel byl prostoupen vůní čokolády, která voněla i na záchodě. Z terásky hotelu byl nádherný výhled na okolní hory.

Po ubytování a porci horké čokolády jsme se vydali porozhlédnout, jakým způsobem bychom se další den dostali k pyramidám na Monte Alba. Vtom na na ulici oslovil nějaký kluk s dotazem, zda nechceme k pyramidám Monte Alba. Tak jsme přisvědčili a za chvíli vyrazili colectivem s dalšími zájemci k pyramidám.

Jak se už dalo čekat, pyramidy měly opět úplně jiný charakter než všechny předchozí. Od pyramid byl nádherný výhled jak na Oaxacu, tak na okolní třítisícovky.

Další dny jsme věnovali okolí Oaxacy. Navštívili jsme národní park Benito Juarez, Nejstarší strom světa v Tule, městečko zasvěcené výrobě koberců Teotitlán del Vale a nakonec městečko Mezcalu - Matatlán.

Národní park Benito Juarez

Původně jsem měl zálusk vydat se ještě asi 150 km od Oaxacy do hor, kde prvně americký bankéř Gordon Wesson se svoji ruskou manželkou ochutnali houby z rodu psilocybe. Bohužel bychom to však časově obtížně stíhali, proto jsme alespoň vyrazili do přírodní rezervace Benito Juaréz.

Pro cestu jsme si našli spojení autobusy 3. třídy, které maji v Oaxace svoje samostatné autobusové nádraží. Autobus, kterým jsme vyrazili, už dost pamatoval. Když jsme se klikatili úzkými nezpevněnými horskými silničkami, i jako bezvěrec jsem byl rád, že má řidič alespoň nad sebou pověšenou Panenku Marii.

V parku samotném bylo k vidění spousty rostlin, které jsme si jen prohlíželi, případně fotili, aniž bychom potřebovali znát přesné jméno. Mezi krasavicemi tam bylo mnoho zástupkyň bromélií a z nich především tilandsií.

Když jsme se nabažili přírodních krás, vydali jsme se po silnici zpět do nejbližšího městečka, odkud jsme předpokládali, že pojede autobus zpět. Městečko se jmenovalo (asi) San Andrés Huayapan. Cestou jsme u silnice viděli složené bílé pytle, narovnané na sobě. Protože si žena zrovna potřebovala odskočit, pytle tam byly jak na zavolanou. Teprve po bližší prohlídce jsme zjistili, že to byla vojenská střílna - pozůstatek občanské války Zapatistů proti vládě.

Když jsme dorazili do San Andrés, snažili jsme se zjistit, odkud a kdy jede autobus zpět do Oaxacy. Odkud - to nebyl problém. Kdy - to byl trochu oříšek, protože jsme se ptali několika lidí a každý měl jinou představu - lišili se vzájemně o více než dvě hodiny. Nakonec jsme se zařídili podle rady posledního z nich, který řekl: "Tady se posaďte a on někdy pojede". Tak jsme tam poseděli asi půlhodinku a on skutečně přijel.

Teotitlán del Vale

Městečko Teotitlán je známé tím, že se tam ručně tkají nádherné barevné koberce.

Matalán

Tak jako je stát Jalisco domovem známější tequily, tak je Oaxaca známa svým mezcalem. Je to také takové příjemně zakouřené pitivo, ale s jinou chutí než tequila.

My jsme samozřejmě v Oaxace mezcal ochutnávali v různých provedeních, ale lákalo nás podívat se do vesnice, která je výrobou mezcalu proslulá.

Takže jsme sedli na autobus a vyrazili do Matatlánu. Cestou jsme museli přesednout na jinou linku ve městě Tlacolula. Než nám přijel autobus, skamarádili jsme se tam se středoškolačkami, které nás požádali o pomoc s domácím úkolem z angličtiny. Tak jsme jim tam překládali ze španělštiny do angličtiny, a dodnes nevíme, jak s tím ve škole uspěly.

Když jsme vystoupili v Matalánu, zrovna u autobusové zastávky byla jedna z továren na Mezcal. Nakouknuli jsme a už jsme byli uvnitř, kde nám ukázali, jak se mezcal vyrábí.

Protože jsme si chtěli sebou jednu nebo dvě lahvinky mezcalu koupit, vyrazili jsme po hlavní ulici od krámku ke krámku, v každém jsme ochutnali "tu jejich" a nakonec jsme se vrátili tam, kde nám chutnalo nejvíc a tam jsme i nakoupili.

Tula

Na zpáteční cesě, poněkud rozveselni ochutnáváním mezcalu, jsme ještě vystoupili v městečku Tula, kde roste údajně nejstarší strom na světě - jeho stáří se odhaduje na 2000-3000 let.

Obrázky - Oaxaca

Pueblos Mancomunados

Abychom trochu vypadnuli z městkého ruchu, vyhlédli jsme si vesničku v horách nad Oaxacou, která se jmenuje San Antonio Cuajimoloyas, nebo zkráceně Cuajimoloyas.

Je součástí sdružení obcí, kterému se tam říká Pueblos mancomunados. Všechny vesnice leží v nadmořské výšce nad 3 000 metrů nad mořem a lidé tam žijí komunitním způsobem - vydělané peníze dávají na hromadu a rozdělují si je mezi sebou. Vzhledem k těžkým životním podmínkám si nikdo nedovolí být "černým pasažérem", protože jinak by ho komunita vyloučila a sám by tam nepřežil. Převážná část obyvatel je tvořena potomky Zapotéků. I když jsme v celém Mexiku naráželi na příjemné a vstřícné lidi, tady to bylo ještě dvojnásob.

My jsme tam bojovali především s nedostatkem kyslíku - a to jsme se předtím několík dní aklimatizovali v Oaxace, která leží kolem 1 700 mnm. Někde jsem četl, že potíže s dýchaním ve stejné nadmořské výšce jsou v různých částech světa různé. Tady jsme je měly velké a po vyjití asi 50m do kopce jsme nemohli popadnout dech.

Po příjezdu do vesnice jsme se stavili v turistickém centru hned u autobusové zastávky. Tam jsme se zeptali na ubytování a z nabízených možností si vybrali levnější variantu - ubytování v chatce pro 6 lidí. Stejně jsme tam nakonec byli sami.

V turistickém centru jsme se také zeptali na cestu do sousední vesnice, kam jsme se chtěli podívat. Slečna za pultem nám řekla, že nám sežene průvodkyni. My na to, že tam snad trefíme sami. Ale slečna nám férově vysvětlila, že tam místo dřívějšího bezhlavého kácení stromů rozjíždějí turistický ruch a že by bylo prima, kdybychom jim na to formou najmutí průvoce přispěli. Tam jsme na to kývnuli, ostatně, nešlo o žádnou závratnou sumu.

Slečna se vrátila s tím, že momentálně nemá žádného průvodce do vesnice, kam bychom chtěli, ale že je volná průvodkyně do jiné vesnice. To už jsme byli napůl Mexičané a tak jsme s tím se stoickým klidem souhlasili.

Takže jsme si zanesli batohy do nedaleké chatky, vydýchali se a i s průvodkyní vyrazili horským pralesem někam. Asi po hodince a půl jsme dorazili do nějaké osady (dodatečně jsme ji určili jako Llano Grande), kterou jsme si prohlédli a rozhodli se počkat na autobus zpět. Naše průvodkyně říkala, že pojede za chvíli, tak jsme si sedli na kámen a čekali. A nejel, a nejel, což průvodkyni vůbec neubíralo na klidu. Protože jsme stáli u malé vesnické hospůdky, tak jsme se průvodkyně zeptali, jestli si třeba ještě můžem dát malý oběd a když řekla, že ano, tak jsme v klidu poobědvali - a autobus pořád nikde.

To už se pomaloučku polehoučku začínalo smrákat - a autobus nejel a nejel. Tak jsem řekl průvodkyni, že bychom se třeba mohli zase vrátit pěšky, on ařekla, že jo, a tak jsme si to opět šupajdili po svých zpátky.

Po návratu domů jsem narazil na web nějakého Američana, který stejný úsek, jako my, šel bez průvodce a protože bloudil (což dnes už chápu), některé jeho úseky šel i třikrát a to my jsme šli zhruba 90 minut, to on šel půl dne.

Po cestě jsme s průvodkyní probírali všechno možné, o tom, jak tam žijí, jak to řeší s doktory a podobně. Také jsem se zeptal, jestli tam mají curranderu - léčitelku - a prý že ano, že mají, ale musí se k ní objednávat.

Tak jsme zašli do místní hospůdky na skromnou večeři a šálek čokolády, poklábosili s místními chlapíky (na to, jak odloučené místo to bylo, měli až obdivuhodný přehled). Získal jsem si je tím, že na otázku, jak se mi líbí mexické holky, jsem jim řekl, že jim to tady před ženou nemohu říct. Asi jsem o tom ještě nepsal, ale Mexičané milují srandu a rádi se smějí. Další sympatický rys.

Jak jsme tak seděli v hospůdce, přišel za námi nějaký chlapík, jestli chceme přínést do chatky dříví na zátop, že bude v noci zima (byla). Tak jsme souhlasili a on nám ještě řekl, že druhý den v 9 hodin nás přijme currandera (tamtamy zafungovaly).

Takže jsme druhý den vyrazili za curranderou, což byla milá paní, které mohlo být tak mezi 80 a 100 roky. Měla v sobě něco hezkého a magického. Vysvětlovala nám, jak je to na horách s léčením. Když je někdo nemocný, nejdříve vyhledá ji. Ona se ho pokusí vyléčit (hodně používá pročišťování organismu), a když se to nelepší, pošle ho dolů do Oaxacy k doktorům.

Zbytek dne jsme strávili tím, že jsme se sami toulali po okolí a nasávali horskou atmosféru. Odpoledne jsme se autobusem vrátili do Oaxacy a užili si poslední večer ve městě, kde byla (opět) nějaká slavnost a hrál tam na ulici orchestr se třemi marimbami. Druhý den jsme zabalili a vyrazili autobusem zpět do Ciudad de Mexico.

Obrázky - Cuajimoloyas

Ciudad de Mexico

Po příjezdu do hlavního města jsme se opět ubytovali v našem oblíbeném hotýlku nedaleko centra. Na recepci jsme se zeptali, jestli tam náhodou před dvěma týdny nenašli naše dva zapomenuté svetry. Řekli nám, že nevědí, ale že to zjistí.

Jaké bylo naše překvapení, když nám druhý den ráno naše zapomenuté svetry přinesli!

Druhé velké překvapení nás potkalo, když jsme zašli na nedaleké tržiště dokoupit zásoby.

Jak jsem popisoval v líčení Tulumu, potkali jsme se tam s párem z Kolína, kteří měli namířeno dále na jih do Guatemaly. Nemožné se stalo skutkem a mu jsme s nimi v 30-milionovém městě znovu potkali. Pro ně to byl poslední den v Mexiku, protože večer odlétali, takže jsme si s nimi ani pořádně nestačili vyměnit zkušenosti. Jediné, co nám stačili říct, že z Guatemaly kvůli (ne-)bezpečnosti utekli zpět do Mexika.

Odpoledne jsme se podívali na Zócalo, co je nového. Nový tam byl vánoční strom, protože se blížily vánoce.

Další den jsme vyrazili autobusem směrem k Popocatepetlu, ale protože byla mizerná viditelnost,nakonec jsme to vzdali. ZBývaly nám poslední dva dny před odletem. První jsme věnovali nedalekým pyramidám v Teotihuacánu, druhý jsme procourali po Mexiku a navštívili Národopisné muzeum ve čtvrti Chapultepec.

Národní etnografické muzeum

Nejsem příliš velkým milovníkem muzeí, tak toto opravdu stálo za viděnou a byl by hřích ho nenavštívit.

Kromě historie Mexika tam byly k vidění restaurované části pyramid v originálních zářivých barvách, které na skutečných pyramidách již dávno vybledly.

Pro nás byla zajímavá i expozice z kostela v městečku Chamula. Ve skutečném chrámu bylo zakázáno fotografovat (což jsem respektoval), takže jsem alespoň zde mohl vyfotit atmosféru kostelíka včetně obětování zaříznutého kohouta Kristovi.

Obrázky - Muzeum

Teotihuacan

Poslední zastávkou v Mexiku byly známé pyramidy v Teotihuacanu. Je to poměrně velmi turisticky profláklé místo, protože leží asi 50 km od hlavního města a je velmi známé.

Naštěstí jsme vyrazili autobusem z hlavního města poměrně brzy ráno, takže jsme davy turistů potkali víceméně až při našem odchodu.

Obrázky - Teotihuacan

Cesta dom

• letadlo Ciudad de Mexico - Amsterodam
• letadlo Amsterodam - Vídeň
• vlak Vídeň - UO

Jazyk

Můžeme z vlastní zkušenosti potvrdit to, co se dozvíte i na jiných stránkách věnovaných Mexiku: chce to španělštinu - a každá kapka znalosti je dobrá.

My jsme se s angličtinou potkali pouze na letišti, a pak snad ještě u několika prodavačů suvenýrů a nahaněčů všech možných služeb a požitků. Jinak jen španělština (nebo se můžete naučit některý z asi 50 původních indiánských jazyků). Nehledě na to, že proč mluvit na domorodce cizím jazykem, kterým pro Mexičany angličtina je.

Oproti španělské tradiční výslovnosti je nám mexická španělština bližší, protože má normální s místo španělského šišlavého s. Navíc Mexičané, narozdíl třeba od Argentinců, s nepolykají, takže je jim dobře rozumět i bez aklimatizace.

Zvláštní skupinou je mexický slang, který je velmi bohatý a často i normální slova mohou mít druhý i třetí význam, občas poněkud neslušný. Ale ten naštěstí používají Mexičané jen mezi sebou, takže se s ním nemusíte trápit. Kdyby však někdo chtěl proniknou hlouběji, tak na internetu lze najít několik slovníků i s příklady.

Cestování

Kéž by se v naší vlasti dalo cestovat tak, jako se dá v Mexiku. Když se někam chcete dostat, tak se tam taky dostanete, a to poměrně rychle a za rozumné peníze. A je jedno, zda je ráno nebo večer, pracovní den nebo víkend.

Je rozumné kupovat balenou vodu na pití a nepít vodu z vodovodu. Dokonce i na horách ve výšce 3200 m nad mořem byla upozornění, že přímo u pramene je voda v pohodě, ale pokud už někudy teče - nepít. Odměnou za dodržování této zásady je, že se vám (snad) vyhne takzvaná Moctezumova pomsta, neboli běhavice.

Jídlo

Mexické jídlo mi maximálně vyhovovalo. Lehké, chutné a levné - co si přát víc.

Po návratu dom jsem si jen těžko zvykal na naše tučná a těžká jídla.

V restauracích jsou většinou na stole k dispozici dvě omáčky (salsy) - jedna je červená a druhá zelená. Někdy pálí červená a zelená ne, někdy je to naopak a často pálí obě, ale jedna víc.

Za ochutnání stojí určitě jugos - ovocno-zeleninové šťávy lisované zpravidla přímo před vámi.

Často jsme jedli tacos - tortily (kukuřičné) plněné masem, fazolemi a dalšími ingrediencemi. Za pár šprlíků je koupíte kdekoliv na ulici.

V neposlední řadě je potřeba pochválit Mezcal - kořalku výráběnou z agave ve státě Oaxaca.

Pokud se týká mexických restaurací v Čechách - okusil jsem pouze v Hradci Králové a víckrát mě tam nedostanou. Jídlo připomíná mexická jídla jen velmi vzdáleně, o to vyšší je cena. Zřejmě vaří podle Tex-Mex, což je americká představa o mexické kuchyni.

Muzika

Vždycky mne zajímá, jaká je původní lidová muzika v zemi.

V Mexiku jsem na nic takového v podstatě nenarazil, s vyjímkou divadelního představení v San Cristobal, kde zaznělo několik (snad) mayských nápěvů. Jinak se hudba původních obyvatel Mexika úplně vytratila.

To, ce se dnes považuje za typicky mexickou hudbu (především Mariachi a Norteňos) je hudba daleko mladší, a vychází v podstatě z evropské hudby. Koneckonců, typické trumpety používané Mariachi tam byly zavlečeny českými hudebníky rakouskouherské armády za vlády císaře Maxmiliána.

Narozdíl od typické evropské hudby jsou mexické písně plné (až přehnaných) citů a emocí.

V oblastech kolem Oaxacy jsme narazili i na několik koncertů místních dechovek.

Díky mexickým kolegům jsem narazil na výbornou současnou rockovou kapelu Molotov (kterou mojí punkoví přátelé už dávno znali). Je to kapela mexická, ale jak jsem zjistil, je velmi populární v celé Latinské Americe, nejen díky muzice, ale především díky textům, vyjadřujícím nespokojenost s nerovnoprávností, korupcí a násilím v zemi.

Typickou ukázkou jejich textů je např. Que No Te Hagas Bobo Jacobo, neboli Nedělej z nás blbce, Jacobo. Jacobo Zabludovsky je mexickou obdobou Václava Moravce.

Jací jsou lidé v Mexiku

Lidé v Mexiku jsou jako lidé kdekoliv jinde na světě. Dobří i zlí, srdeční i sobečtí, laskaví i nerudní, veselí i zapšklí.

Přesto jsme nějak častěji naráželi na ty dobré, srdečné, laskavé a veselé.

V Mexiku jsou lidé většinou pohodoví. To neznamená líní nebo neteční, prostě takové detaily, jako je například čas, příliš neřeší. Když jsme se například v horách ptali, v kolik nám jede autobus zpátky, odpovědi se lišily až o dvě hodiny. Nejlepší rada, kterou jsme dostali, byla: Tady se posaďte a on někdy pojede. Tak jsme se posadili a on časem přijel.

Mexičani mají rádi rodinu a děti. Chlapi jsou sice (nebo se stále ještě snaží být) Macho, ale děti jim na pláži mohou patlat písek od hlavy k patě a oni se na ně vlídně usmívají. Neviděli jsme, že by na děti někdo křičel nebo je bil.

Jako vždy a všude, existují vyjímky. Na nějakém webu kdosi psal, že od jihu na sever se mentalita mění od mexické k americké. Tak jsme projeli Mexiko od Mexico d.c. dolů na jih a bylo to v pohodě.

Mexičané jsou vstřícní. Vždy,když jsme potřebovali pomoci, nebo hledali trasu v mexickém metru, vždy se našel někdo ochotný a sám nabídl pomoc.

Možná tomu napomohlo i to, že jsem tam nemluvil anglicky, ale statečně lámal španělštinu. Mexičané obecně nemají Američany příliš v lásce a když jsem mnohokrát viděl, jak se Američané v Mexiku chovají, tak se jim ani nedivím.

Etnicky jsou Mexičané směsicí potomků různých indiánů a bělošských přistěhovalců (kolonizátorů). Například potomci Mayů jsou podsadití a mají (pro nás) široké rozpláclé nosy. Jsou v průměru tak malí, že moje žena měřicí 160cm si v metru připadla jako čahoun, protože všem koukala nad hlavou.

Když jsem psal, že Mexičané jsou príma, tak to dvojnásob platilo o potomky Zapotéků, kteří žijí v tzv. Pueblos Mancomunados v horách ve státě Oaxaca ve výšce přes 3000 metrů nad mořem. Byli to jedni z nejlaskavějších lidí, se kterými jsem se kdy potkal.

Náboženství

V Mexiku převládá katolické křesťanství, které tam zavlekli Španělé. Je to místy ovšem velice svérázná verze křesťanství, která do sebe vstřebala spoustu prvků z náboženství původních indiánů.

Pro nás byla takovou vzorovou ukázkou mexické verze křesťanství vesnice Chamula ve státě Chiapas. Kostelík zvenku vypadal normálně, vevnitř už méně:

Podlaha byla vystlána dlouhým jehličím z borovic, svatí byli oblečení do textilních šatů a na krku jim viselo jedno nebo více zrcátek. Věřící klečeli na zemi obklopeni lahvemi coca-coly. Sem tam ležela na zemi taška se zaříznutou slepicí.

Jak jsme se později dozvěděli, ta cola tam byla proto, aby hodně krkali. Vydatným krkáním se tam zahání zlé síly a ďábel. Člověk, který je o tom přesvědčil a který tam má monopol na prodej coly, je jedním z nejbohatších v oblasti.

V kostele bylo bohužel zakázáno fotit a já tato přání respektuji. Přece jen se mi ale podařilo pořídit dokumentární fotografii z modelu těchto obřadů, a to v Muzeu geografie v hlavním městě, které určitě stojí za vidění.

Bezpečnost

Nevím, zda jsme měli nějaké mimořádné štěstí, ale ani jednou jsem neměl pocit, že by nám hrozilo nějaké nebezpečí.

V metru v hlavním městě jsme si samozřejmě hlídali peněženky a doklady, ale to je ve velkých městech normální kdekoliv ve světě.

Někteří "cestovatelé" jsou vyděšeni ze státu Chiapas. Pravdou je, že tam byly ozbrojené nepokoje, které měly docela opodstatnění:

Vláda Mexika tam před časem poslala své úředníky, aby vytvořili do té doby neexistující katastrální mapy. A protože úředníci jsou po celém světě stejní, tyto nenapadlo nic lepšího než to, že spoustu pozemků, na kterých žili místní obyvatelé po staletí, si napsala na sebe a začala původní vlastníky vyhánět. Někteří to vzdali a přestěhovali se do hlavního města, kde výrazně posílili chudinu žijící pod hranicí bídy, jiní však se začali bránit, no a konflikt byl na světě.

Problémem je samozřejmě severní oblast Mexika u hranice s USA. Vládnou tam ozbrojené drogové kartely a rozumný člověk se této oblasti vyhne velikým obloukem, protože tam opravdu JDE o život.

Update 2023

To, co platilo v roce 2008, už bohužel neplatí.

Bezpečnostní situace v celém Mexiku se kolem roku 2020 rapidně zhoršila, hlavně díky obchodu s drogami.

Pokud dříve byla nebezpečná oblast pouze severních hranic s USA, tak nyní se nebezpečí rozšířilo do celého Mexika, a to podle mých mexických kamarádů i do malých měst 😒.

Flora Mexika

Flóra Mexika je velmi různorodá.

Poloostrov Yucatan je celý placatý a je na vápenci, takže tam je nouze o vodu. Prales je rovinatý a oproti pralesům v ostatních částech jsou stromy poměrně nízké, takže například z vrcholů pyramid je vidět do velké dálky.

Ve státě Chiapas mají lesy charakter deštného pralesa s vysokánskými mohutnými stromy a neprostupnou džunglí.

Stát Oaxaca, který má povětšinou velkou nadmořskou výšku (2000-3000 metrů nad mořem) a tomu odpovídá charakter lesů, který je vysokohorský.

Symbolem Mexika by mohlo být Agáve, blahodárná surovina pro výrobu lahodných destilátů: ve státě Oaxaca je to Mezcal, v Jaliscu v okolí města Guadalajara je to známá Tequila.

Obrázky - Flóra

Jako bonus jsem přidal v roce 2024 nový odstavec:

Služební cesta Mexiko 2018

K mé velké radosti jsem v zaměstnání dostal na starost zakázku pro firmu v Guadalajaře v mexickém státě Jalisco. A protože bylo třeba dojednat základní věci na místě dodávky, vyrazili jsme s kolegou projekťákem v březnu 2018 do Mexika.

Jednání ve firmě byla poměrně dlouhá, takže jsme poznali především noční Guadalajaru.

Protože jsme se s mexickými kolegy docela spřátelili, o víkendu nás vzali na výlet k Tichému oceánu.

Celá cesta trochu připomínala román Na cestě od Jacka Kerouacka.

Díky tomu, že takřka celou cestu v autě zněla mexická kapela Molotov , stal jsem se fanouškem této kapely, podobně jako takřka celá Latinská Amerika.

Na zpáteční cestě do Guadalajary jsme na dálnici zažili policejní kontrolu a nebyl to příliš příjemný zážitek. Mexičtí kolegové nám to později vysvětlili, že při podobných kontrolách dost často někdo z kontrolovaných vytáhne na příslušníky policie zbraň, takže jsou více než ostražití.

Guadalajara

je jedno z největších mexickým měst. Leží asi 500km západně od hlavního města, kde jsme strávili s kolegou a mexičany příjemné chvilky, v hospůdkách i u moře.

V jeho blízkosti leží i městečko Tequila, takže každý určitě uhodne, čím je tato oblast (kromě jiného) proslulá.

Známá tequila se vyrábí z modrých agáve.

Podstatně méně známý nápoj, který se vyrábí ze stejné suroviny, se jmenuje PULQUE. Je to vlastně zkvašená šťáva vylisovaná z agáve a ochucená různými ochucovadly. Nápoj je sám o sobě lehce nakyslý a obsahuje poměrně málo alkoholu. Prodává se v malých džbáncích v hospůdkách, které se jmenují pulqueria. U nás je málo známý proto, že - podobně jako burčák - je dobrý jen krátkou dobu a proto se nedá převážet na větší vzdálenosti .

Cruz de Huanacaxtle

je městečko v zátoce Bahíya de Banderas u Tichého oceánu.

Na pláži jsme se s mým kolegou koupali v Tichém oceánu, zatímco naši mexičtí přátelé se věnovali ve stínu pivu a tequile. Když jsme šli asi popáté do moře, jen tak pro jistotu a spíše žertem jsem se zeptal, zda tam nejsou žraloci. Carlos odpověděl, že i velryby, ale ty tady dnes asi nebudou. Pak mu to došlo, že jako jediní se nedržíme u břehu a proto nám poradil, ať se radši u něho držíme. Od té chvíle už koupání nebyla moc pohoda - pořád jsme vyhlíželi trojúhelníkovou ploutev, kterou jsme však nakonec naštěstí neuviděli.

Protože mne kolega Mexičanům "napráskal", že mám k Mexiku speciální vztah, nechali mi na rameno vytetovat značku a nápis Hecho en Mexico, neboli něco jako Made in Mexico. Hena vydržela asi 3 týdny 😊

Pro ilustraci je tady pár fotek ...

Obrázky - Jalisco

Odkazy