Mírův kapelopis
Zjistil jsem, že jsem za život prošel více kapelami, než jsem si myslel. A protože skleróza sílí, rozhodl jsem se sepsat si to - pro sebe, pro svá děcka i pro ostatní pamětníky.
Většinu mého života jsem prožil ve východních Čechách - v Ústí nad Orlicí, řečeném "Oustí".
Moje začátky na kytaru
Na kytaru jsem se začal učit někdy ve 14 nebo 15 letech,kdy jsem dostal jsem svoji první španělku. Mým vzorem a učitelem byl můj kamarád a spolužák Pepa Jiráňů 🗨, který mne naučil první akordy a rytmy. Doma jsem žádné hudební zázemí neměl, protože nikdo z naší rodiny na nic nehrál.
Začínal jsem vcelku tradičně: Dajána, Před chajdou až oheň bude plát a podobné věci. Časem jsem přibral i například Dům u vycházejícího slunce.
Díky Pepovi jsem se seznámil i s bigbítem: pár písniček od kapely Olympic a jedna od anglických Kinks, kterou v té době ovšem jeden nejmenovaný budoucí starosta UO vydával za svoji vlastní písničku.
Protože mne bavila elektrika a zároveň mne bavilo zkoumat nové věci, začal jsem zkoušet, jak ze španělky udělat elektrickou kytaru. Začal jsem dělat pokusy tak, že jsem ze starých sluchátek vypreparoval magnet s cívkou, upevnil ho pod struny a zapojil do vstupu pro gramofon u našeho starého elektronkového rádia. A hle, ono to hrálo.
Opakovanými pokusy jsem dospěl k názoru, že tudy cesta nevede. Sice to hrálo, ale blbě. Nakonec mi moji rodiče koupili nějaký snímač české výroby (ještě honěkde mám), já jsem ho nějak přimontoval do ozvučného otvoru kytary a moje první elektrická kytara byla na světě.
Když jsem se naučil pár akordů a "vyrobil" elektrickou kytaru, zbývalo jediné - založit kapelu ...
zpět nahoru ...Kapela Robinson 72
S Pepou Jiráněm jsme kamarádili již několit let a prošli jsme spolu různé aktivity, například jsme po vzoru \Rychlých šípů založili něco jako klub pod hlavičkou tehdejšího časopisu ABC (mladých techniků a přírodovědců). Proto jsme se spolu rozhodli založit spolu s dalším spolužákem kapelu. Nejdříve jsme chodili zkoušet do sklepa k Milanu Domlátilovi, který zároveň vlastnil mandolínu, takže se automaticky stal členem kapely.
Kapela hrála ve složení:
- Míra Junek (já) - "elektrická" kytara
- Pepa Jiráň - kytara
- Milan Domlátil - mandolína
Potíž byla v tom, že jsem s sebou nemohl tahat těžké elektronkové rádio, které navíc patřilo rodičům a kteří jej také jako rádio používali. Naštěstí se mi někde podařilo sehnat staré vyřazené rádio. Tak jsem ho rozebral, vykuchal z něho všechno vysokofrekvenční, co sloužilo jako přijímač, a ponechal pouze nízkofrekvenční zesilovač. Toto torzo jsem namontoval do bedýnky od brambor, laťky jsem zakryl balicím papírem a můj první Marshall byl na světě.
Po pár prvních vystoupeních před spolužáky si nás všimla paní učitelka Biedermanová, která nás v devítiletce měla kromě ruštiny také na zpěv. Nějak se tankrát domluvila s DDM (Domovem dětí a mládeže), že nám zapůjčili nástroje a aparaturu. Tím pádem jsme mohli rozšířit nástrojové obsazení a založit něco, co už byla opravdická kapela.
Každá kapela musí mít název a my jsme jí dali název Robinson 72. To "71" v názvu bylo podle vzoru brněnské skupiny Synkopy 61 rok založení.
Takže jsme začali v obsazení
- Míra Junek (já) - opravdická elektrická kytara
- Pepa Jiráň - kytara (už nevím jaká) a zpěv
- Jirka Biederman - bicí
- Pavel Chasák - basová kytara
Časem za bicími Jirku vystřídal Pepa Kněžek. Z toho se taky stal jediný profesionální hudebník a dlouhá léta učil na hudebce v Ústí nad Orlicí bicí a flétnu.
Z DDM jsem měl půjčenou první opravdovou elektrickou kytaru československé výroby. Jmenovala se Hurikán a byla krásně červená. Oproti španělce se snímačem to byl úžasný krok vpřed. Hrála (pro nás tehdy) dobře, jenom pochromované přepínače občas vynechávaly a tak po přepnutí nebylo slyšet nic, dokud se s nimi několikrát nezacvakalo.
Po pravdě řečeno, už si vůbec nevybavuji, co se jak s těmi přepínači přepínalo. Určitě snímače a nějak se i ty snímače přefázovávaly.
Jolana Hurricane II byla nástupcem legendární a oblíbené elektrické kytary Jolana Tornádo. Systém přepínačů a korekcí je stejný, pouze přepínače jsou již vylepšené. Rok výroby 1971 - Krnov. Jolana Hurricane II je poměrně vzácný model, protože jich bylo vyrobeno pouhých 1500 Ks.
Vůbec si nevzpomínám, jak jsme to měli se zesilovači a bednami, ale něco jsme mít museli. Já jsem si pro vylepšení zvuju kytary vyrobil booster, což bylo tehdy něco jako distorsion, overdrive nebo fuzz. mělo to asi dva nebo tři germaniové tranzistory 101NU71 a dost to šumělo.
Ale zpátky ke kapele. V repertoáru jsme měli pecky jako Želva, Dědečkův duch, Vzpomínka plíživá (vše Olympic), Dům u vycházejícího slunce (The house of rising sun od The Animals) a tradiční Lola od Kinks.
Tím taky začala doba, kdy jsem jednak začal napodobovat sóla v písničkách a taky si vymýšlet svoje. Tím jsem se stal v kapele sólovým kytaristou a z Pepy byla rytmický kytarista.
Naším největším zážitkem byl zájezd spolu se školním pěveckým sborem Čtyřlístek do druženího města Poprad, kde na nás chodili (jako na výchovný koncert) děcka ze základních škol. Součásí zájezdů byly i Vysoké Tatry a tak jsme si to moc užili.
zpět nahoru ...Kapela Trifid
Po skončení základní školy skončila i kapela Robinson 72. V té době jsem se nějak seznámil s Láďou Ehrenbergrem, řečeným Emba. Ten měl zase kamaráda Vaška Moravce a protože oba plánovali založit kapelu, vznikl Trifid. Láďa hrál na bicí a zpíval, Vašek na basovku a já na kytaru. Zřejmě to byl stále ten půjčený Hurikán z DDM.
Zkoušeli jsme na sále podniku Perly 03 v Kerhaticích. To už jsme kromě ptákovin typu Modřínů háj (už ani nevím, od koho to bylo) hráli i opravdické bigbítové písničky jako pár věcí od Black Sabbath, Creedence Clearwater Revival, Lennona nebo Deep Purple.
Součástí našich zkoušek byly i dlouhé improvizace, a od té doby mi záliba v improvizaci zůstala až dodnes.
Největší peckou v naší "kariéře" bylo vystoupení pro polské zaměstnankyně Perly, které se konalo v letním dětském táboře ...
Nezpomenutelné bylo také vystoupení v hospodě na Žampachu a zejména pak noc, strávená na půdě, kde nás nechali po vystoupení přespat. Ještě si vybavuji, že na vystoupení jsme jeli normálním linkovým autobusem.
To už se nám ale trochu obměnilo složení kapely - místo Vaška, který asi odešel na 2 roky na vojnu, s námi hrál na basovku Honza Němeček z Prahy, který v UO studoval společně s Embou na auto-učilišti. Další posilou byl Jirka Bouma na dvanáctistrunnou kytaru.
zpět nahoru ...Kapela SPAG
V této kapele jsem jako kytarista působil jenom krátce.
Podivný název byla zkratka slov Sdružení Přátel Akustické Garáže, protože se zkoušelo u Petra Kuldy v garáži.
Kapela hrála (kromě jiného) skladby od slovenské kapely Collegium Musicum, hlavně díky tomu, že klávesák Petr Kulda to byl schopen zahrát.
Ještě s námi hrál na bicí Fanda Rybka a na basovku Petr, příjmení už nevím.
Protože nikdo z nás pořádně nezpíval, byli jsme instrumentální kapela.
Nevzpomínám si, jestli jsme někde veřejně vystupovali ...
zpět nahoru ...Kapela AQUA
Všechny nejdůležitější věci v životě se dějí náhodou. Nebo prostě tak, že to tak má být.
V září roku 1973 jsem nastoupil na Dráťárnu, neboli SPŠE, neboli Střední průmyslovou školu elektrotechnickou.
Místo nástupu do školních lavic nás však 1. září čekal odjezd na čtrnáctidenní bramborovou brigádu na Vysočině do obce Dolní Lhota. Od školy to byl výborný nápad, jakýsi předchůdce dnešních seznamovacích kurzů. A tak jsme se už během prvních čtrnácti dnů rozčlenili do skupin lidí navzájem blízkých.
Já jsem se takhle dostal do skupiny, která po skončení pracovní doby a večeři odcházela kontrolovat místní občerstvovací zařízení. A protože jsme někteří s sebou na brigádu vzali i kytary, po návratu z hospody se hrálo. Tam jsem se také naučil některé (s)prostonárodní písničky, které se pak staly nedílnou součástí našich školních výletů. Jejich slova si (narozdíl od současnosti) pamatují dodnes.
A na bramborách také došlo k tomu, že když jsme hráli Želvu od Olympicu, tak moje vlastní sólo v této písničce zaujalo mého nového spolužáka Míru Kadavého z Vysokého Mýta natolik, že jsme se skamarádili a prožili spolu čtyřiroky v jedné školní lavici a bydleli spolu na internátu, popřípadě ve čtvrťáku dojížděli vlakem, když jsme na internátě kvůli dlouhým vlasům začali mít potíže.
Míra v té době už hrál na basovou kytaru v Mýtě ve skupině Aqua. Já jsem se tak stal věrným fanouškem kapely a často s kapelou jezdil na zábavy. Muzikanti v kapele AQUA měli pocit, že by chtěli hrát tvrdší muziku. Kytarista, který byl o několik let starší než ostatní hráči a tíhnul spíš k muzice jeho generace, začal být problémem a kapela proto uvažovala o jeho náhradě za někoho "progresivnějšího".
No a tak došlo k tomu, že jednoho dne se mne Míra zeptal, jestli bych s nimi nechtěl hrát já. A tak jsem se stal členem kapely AQUA. AQUA byl v té době na vysokomýtsku (Kujebině) zavedená a populární kapela.
Takže jsem naskočil do kapely a vydržel tam s roční přestávkou na vojně až do roku asi 1985, nebo tak nějak. Historie kapely je posána na samostatné stránce kapely AQUA.
zpět nahoru ...Kapela PANT
V Oustí vznikla se začátkem nové vlny kapela Jiskra a hrál v ní na basovku můj bývalý spolužák Luboš Jiroušku 🗨. Chlapci hráli například písničky od kapel DEVO, Talking heads, Patti Smith a podobné.
Když se Jiskra tak nějak rozpadla a já jsem zrovna v té době nějak nikde nehrál, spojili jsme síly a vzniklo pokračování kapely Jiskra pod novým názvem Pant. Proč jsme se tak jmenovali - nevím. Vymyslel to myslím nový zpěvák kapely Ivoš MAreš.
Takže jsme hráli ve složení:
- Míra Junek - kytara
- Petr Mareš - kytara
- Luboš Jiroušek řečený Gejza - basovka
- Jirka Kroulík - bicí
- Ivoš Mareš - zpěv
V repertoáru jednak zbyly některé věci z původní Jiskry a přibylo pár nových kousků, například od Iggi Poppa.
Zkoušeli jsme v domečku v Hylvátech, což je část UO. Protože je to z centra dost¨ daleko, jezdili jsme na zkoušku většinou autobusem. Protože jsme vystupovali na zastávce U tří mostů, kde se také nacházela stejnojmenná hospoda, zkoušku jsme většinou zahajovali právě tam. Několikrát se stalo, že jsme ani do zkušebny nedorazili ...
Kapela moc nevystupovala a pak se nějak samovolně rozpadla, už ani nevím proč a jak (možná za tím byl čím dál vštší počet "zkoušek" v hospodě místo ve zkušebně) - třeba mne někdo doplní ....
Já z ní mám smutnou vzpomínku, protože mi z naší zkušebny někdo ukradl můj krásný červený efektový pedál s dvěma šlapkami, který jsem si přivezl z brigády v Rusku.
zpět nahoru ...Kapela Orlice
Já, Gejza a Jirka jsme po rozpadu Pantu měli chuť hrát dál. A tak jsme se nakonec dali dohromady s dalšími dvěma muzikanty a založili kapelu s názvem Orlice.
Hráli jsme jednak věci přetažené z Jiskry a Pantu, jednak přibyly nové převzaté věci a taky pár vlastních písniček. Tři z nich jsme improvizovaně nahráli metodou žaves v kině v Jablonném nad Orlicí.
Nahrávalo se nadvakrát - v prvním kole celá kapela, v druhém kole zpěvy a flétna. Výsledek se dá sposlechnout na stránkách kapely Orlice.
V novém obsazení tedy hráli:
- Míra Junek - Kytara
- Jirka Štancl (dříve Tonic) - kytara, zobcová flétna
- Gejza - basovka
- Jirka Kroulík - bicí
- Pavel Tátoš - zpěv, kytara
Později s námi jako host ještě vystupoval Jarda Kaplan na klávesy.
Vystoupení s Ivanem Králem
Jednou jsme byli pozváni, abychom zahráli na festivalu, který se konal v kině v Žamberku.
Před námi vystupovalo trio Ivana Krále, se kterým tam hrál ještě David Koller na bicí a někdo na basu, takže jsme měli docela slušnou předkapelu 🙂.
Když Ivan Král dohrál, přesunuli jsme se na podium my. Ještě, než jsme začali hrát,
se na podiu objevil Ivan Král se slovy
" Kluci, můžu si s váma zahrát?".
Bylo to poměrně krátce po tom, co se Ivan vrátil z Ameriky, kde hrál s Patti Smith a Iggi Poppem. Měl ještě dlouhé vlasy a byl velmi kamarádský. Ani jsem tehdy neměl pocit, že si s námi přišla zahrát světová hvězda, spíš působil dojmem jako nějaký kamarád, se kterým jsme se pár let neviděli.
Po koncertě jsme se dozvěděli, jak to celé vzniklo. Pořadatelé Žamberáci, kteří nás znali, věděli, že hrajem písničku od Patti Smith a proto s Ivanem domluvili, že si ji přijde zahrát s námi. No a tak se z ničeho nic objevil vedle nás na podiu, půjčil si od Jirky kytaru a hrál s námi. Po skončení písničky se zeptal, co ještě hrajeme. A tak si s námi dal ještě Rolling Stones a ještě pár dalších písniček, zatímco nervozní David Koller na něho čekal v autě a divil se, kde je.
Pak se ještě na pódiu objevil výborný zpěvák Luboš Čipčala z UO a všichni dohromady jsme dali improvizované blues a pak teprve Ivan odešel a spokojeně odjel do Práglu.
Někde z toho existuje amatérská nahrávka, ale nevím, zda se mi ji podaří sehnat.
zpět nahoru ...Kapela Těžká doba
Jak už to tak s kapelami chodí, i Orlice se rozpadla. Nějaký čas jsem byl bezprizorní.
Čas od času jsem se potkal v UO s Karlem Pokorným, který mne znal z AQUA-y a který měl spolu s Petrem Kuldou folkovou kapelku, která vystupovala tu pod názvem VIS, tu pod názvem Karel Pokorný a jeho přátelé. Pokaždé, když jsme se potkali, mne Karel zval - Přijď si někdy s námi zahrát, zkoušíme na zahradě U Malinů (= vyhlášená oustecká hospoda se zahrádkou).
Takto jsme se potkávali myslím jeden nebo dva roky, až jsem se nakonec na té zahradě objevil. Jak to bylo dál, je popsáno v historii kapely Těžká doba.
zpět nahoru ...Hraní s Brzdou
Brzda je náš kamarád, vlastním jménem Petr Brzokoupil. Měl vlastní minikapelu s názvem IndiviDUO, kde hrál vlastně sám na kytaru a zpíval, přečemž ho doprovázel jeho dvorní textař Martin Čulek.
Brzda vždy zhruba jednou za dva roky dal dohromady z kamarádů muzikantů celou kapelu a udělal (zpravidla jedno) vystoupení v ústecko-orlickém divadle. Protože se pokaždé sešli jiní muzikanti, bylo i vystoupení pokaždé jiné.
V roce asi 2010 jsem byl i já přizván, abych se této akce zúčastnil, což jsem s radostí přijal. V tomto roce se nejednalo pouze o koncert, ale také parta Brzdových kamarádů natáčela amaterský film s názvem Natvrdo, kde Brzda byl jednou z hlavních postav. A protože se film motá kromě vajec také kolem muziky, hráli jsme v tomto filmu metalovou kapelu. Kromě fotek se z této doby dochovalo i DVD Natvrdo, jehož jsem šťastným majitelem.
Brzda-band, jak jsme se pracovně nazvali, hráli tito muzikanti:
- Honza Pokorný - klávesy (v té době Těžká doba)
- Lukáš Mális Málek - basovka (v té době Těžká doba)
- Míra Junek - kytara (v té době Těžká doba)
- Linda Gregarová - bicí
- Terezka Koláčková - housle (později Těžká doba)
- Tomáš Slim Hubený - klarinet
- Honza Lána - cello
- Vašek Pospíšil - trubka
- Lenka Barvínková - piano
- David - kytara
- Honza Škarka - flétna
Kapela Mezcal
Protože jsme v Těžké době hráli pouze převzaté věci, uvítal jsem, když mne oslovil kamarád Honza Škarku 🗨, jestli bych s ním nechtěl založit kapelu hrající vlastní věci.
Což jsem uvítal.
Chvilku jsme existovali pod názvem Sekáč, načež (asi pod vlivem mého návratu z čundru po Mexiku a nelezení záliby v typickém nápoji) jsme se přejmenovali na Mezcal.
Takže jsem měl rázem 2 kapely. Naštěstí obě kapely hrály rozumě málo, takže nebyl problém to skloubit dohromady. Asi myslím dvakrát se mi stalo, že na jedné akci vystupovala jak Těžká doba, tak Mezcal, takže jsem se na podiu objevil postupně v obou kapelách.
Kapela hrála v obsazení:
- Míra Junek - kytara
- Honza Škarka - basovka, zpěv
- Vlasta Čech - bicí
- Tereza Stejskalová - housle
Z působení kapely zbylo pár nahrávek, které jsme nahráli "po jednom" u mne doma, pouze bicí jsem "doťukal" do počítače, protože jsem je neměl kde a jak nahrát. Poslechnout se to dá na stránkách kapely Mezcal.
Styl kapely by bylo těžké někam zařadit. Byla to taková směs muziky, která nás bavila, takže tam bylo trochu klasického rocku (dost), punku, reggae, blues ...
Kapela časem přestala Honzu nějak bavit, Vlasta se oženil a přestěhoval se k Olomouci a to byl konec kapely Mezcal.
zpět nahoru ...Hostování v kapele Pitocha
Pitochapito cha pito chapito cha ... česky šapitó ...
Pitocha byla kapela na pomezí punku a reggeae, kde hráli moji kamarádi a zpíval Remi, Francouz, který odešel z Francie a zakotvil natrvalo v našem kraji. Některé texty byly ve francouzštině a ty zbývající byly zpívány roztomilou francouzskou češtinou.
Remi občas zpíval neuvěřitelně falešně, ale měl takové charisma a divadelní talent, že si toho většinou nikdo ani nevšiml. Kromě toho nosil klaunský oblek a červený nos - a kdo by se zlobil na klauna ...
Ostatní členové kapely také hráli v nejroztodivnějším oblečení, ať už to byla zebra nebo irský chasník. Prostě Šapitó...
Když už jsem hrál ve dvou kapelách, volal mi kamarád Jarda Hubálek řečený Hubas (který s námi hrál i chvíli v Těžké době na djembe), že vyhodili z kapely Pitocha kytaristu a jestli bych s nimi nešel hrát.
Mne muzika kapely Pitocha bavila, ale dospěl jsem k názoru, že tři kapely bych už nestíhal a proto jsem nabídku s díky odmítnul.
Jarda na to, jestli bych s nimi alespoň neodehrál pár koncertů, které ještě měli domluvené. Tak jsem na to kývnul, šel na dvě kapelní zkoušky a vyrazil s nimi hrát, nejdříve na Tatoo fest do České Třebové, pak na pankový festival na Slovensko. Tam jsme odehráli dva koncerty - jeden ve Zvolenu a druhý v Banské Bystrici.
Dodnes jsem rád, že jsem si s Pitochou zahrál. Nejen kvůli muzice, Alei kvůli zážitkům s kapelou.
Když si Pitosha našla nového kytaristu, tak jsem hostování ukončil a stal se jen fanouškem kapely. Nicméně asi po dvou letech mi kluci volali, že jedou hrát na víkend do nějakého lyžeřského střediska ve Švýcarsku a jestli nechci jet s nimi.
Tak jsme zase dali společně dvě zkoušky a vyrazili. Z tohoto hraní mám pár fotek, na které se dá podívat na mých stránkách věnovaných kapele Pitocha
zpět nahoru ...Pod čarou - Východočeština
To, co někde v textu označuji jako východočeštinu, není úplně přesné. Mám tím na mysli jazyk, kterým se mluví hlavně v podhůří Orlických hor.
Charakteristické je záměna 'ú' za 'ou', takže máme kromě Oustí například ouděl, oudolí a podobně. Tento znak se však z jazyka pomalu vytrácí a tak se dnes Oušťák pozná podle toho, že nejede 'do Ústí', ale 'Dousti'.
S východočeským nářečím sdílíme například náhradu 'ej' za 'ý', a 'ý' za 'é' jako ve slovech ňákej,Vysoký Mejto, blbej a podobně.
Typickým znakem nářečí je také zacházení s vlastními jmény. Takže například já nejsem Míra Junek, ale Míra Junku a byl jsem ve škole s Ráďou Chaloupkovym a Pavlem Krejčovym.
A ještě taky tady chodíme k doktoroj, a říkáme to Jirkoj ...
web design: Míra Junek (2020)