ANDALUSIE (Andalusia 2019

Andalusie je nejjižnější částí Španělska. Jeho nejjižnější část dělí jen několik kilometrů od afrického kontinentu - konkrétně města Rabbat v Maroku.

Je to oblast silně ovlivněna muslimskou (maurskou) kulturou, což je znát na každém kroku.

My jsme se do Andalusie nevydali za žádnými konkrétními cíli, pouze jsme chtěli nasát zemi.

Cestovali jsme od 5.10. do 19.10.2019, stylem (skoro) každý den jinde. Celkem jsme najeli asi 1 000 km. Jako obvykle, trasu jsme naplánovali orientačně - jako seznam míst, které by třeba stála za vidění. Vzhledem k omezenému času jsme se rozhodli vynechat dvě perly Andalusie - Sevillu a Cordobu.

Ubytování jsme sháněli přes Booking a AirBnB, vždy den až dva dopředu a vždy bez problému.

Jako dopravní prostředek jsme v Andalusii vzhledem k (malé) dostupnosti veřejné dopravy zvolili auto z půjčovny, což by byl dobrý nápad, kdybychom zvolili jinou firmu.

Cesta po Andalusii

Malaga a okolí

Malagu jsme si prochodili pěšky, s občasnými zastávkami na občerstvení v sympatických hospůdkách. Na koupání v moři díky velkému přístavu to moc nebylo, tak jsme vyrazili kousek nad Malagu do letoviska Rincón de la Victoria.

Na zpáteční cestě jsme si udělali malou zajížďku - do Malagy jsme to místo cesty po pobřeží vzali úzkými serpentinami přes vnitrozemí:

Cestou jsme narazili na malou vesničku Olías (400 mnm.), která byla jako vlaštovčí hnízdo přilepená k poměrně strmým svahům pohoří, které se táhlo podél moře. Od kapličky u místního hřbitova byl nádherný rozhled do okolní krajiny.

Nerja

Další den jsme vyrazili směr Sierra Nevada. Po cestě jsme se zastavili (a vykoupali) ve městě Nerja.

Nerja je sympatické městečko s pěknou pláží a výhledem na blízké hory. Auto jsme zaparkovali poblíž hlavní silnice a sestoupili podél starého polorozpadlého aquaduktu a hotelových komplexů k moři. Voda byla trochu chladnější (byl říjen), ale oproti řece Orlici, kde se koupáváme normálně, to docela šlo.

Sierra Nevada (Capileira)

Pro ochutnání vysokého pohoří na jihu Španělska s názvem Sierra Nevada jsme si vybrali horskou vesničku Capileira (kolem 1 500 mnm.). Žije tam asi 500 obyvatel a je jednou z výchozích bran pro cestu na nejvyšší horu pohoří - Pico de Mulhacén (3 749 mnm.).

Vzhledem k omezenému času jsme opustili myšlenku dojít až na nejvyšší vrchol a zvolili pro výlet jen okruh pod Mulhacénem přes Sendero Acequias del Poqueira ve výšce asi 2 150 mnm. Celý okruh byl asi 17km. Cesta byla ze začátku příjemná, protože se šlo vlhčím údolím a slunce bylo částečně skryté stromy. Vrchol cesty však vedl vyprahlými skalami, poskytoval však nádherné výhledy. Při zpáteční cestě jsme občas přecházeli přes vodní kanály (acequias), které slouží k zavlažování.

Po výletě jsme se shodli, že cesta až na vrchol Mulhacénu by byla pouze úmorným opakováním toho, co už jsme prošli, a že nebyla žádná škoda, že jsme Mulhacén vynechali.

Celkově byly hory liduprázdné a za celou cestu jsme potkali pouze jednu dvojici turistů.

Po výletě jsme ochutnali výborné šunky a sýry v místních krámcích a hospůdce, zapili to dobrým vínkem a usnuli jako špalek.

Cesta do Granady

Další den jsme autem pokračovali jižním úbočím Sierry Nevady. Projeli jsme přes malebné městečko Trevélez, které je vyhlášené výrobou výborné šunky (Jamón de Trevelez), bohužel jsme projížděli přílič časně a všude ještě bylo zavřeno.

Dál jsme pokračovali přes průsmyk Puerto de la Ragua, kde jsme si udělali krátkou oddychovou přestávku a vyšli nad místní hospodu. Z vrcholku byl krásný výhled na severní podhůří Sierry Nevady. Z průsmyku cesta klesala až do městečka La Calahorra s pěkným hradem. Tam jsme si udělali zástávku v místní hospodě a zahájili tam naše ochutnávky polévky Gazpacho, která chutnala pokaždé jinak a pokždé výborně. Z Calahorry to už byl jen kousek do jednoho z center Andalusie - do města Granada, kde jsme měli další ubytování.

Granada

Najít zamluvené ubytování v Granadě byl trochu detektivní výkon, který nás zavedl do asi 2 metry široké uličky nabité krámky se suvenýry. Nečekali jsme, že jedny ze dveří v této uličce však nevedly do žádného krámku, ale do námi hledaného pokojíku.

Popisovat architekturu nebo historii je zbytečné - všeho je víc než dost na internetu. Takže se zmíníme spíš o méně známých věcech.

Jednou z největších atrakcí Granady je samozřejmě Alhambra. Vstupenky dovnitř se objednávají několik měsíců dopředu, takže jsme se ani nepokoušeli se tam dostat. O to víc jsme si vychutnávali atmosféru na náměstí naproti Alhambře, kde kromě všech možných prodavačů všeho možného vystupovalo několik kytaristů s flamencem v srdci i na hmatníku.

Zvláštností Granady jsou jeskyně, dodnes obývané, částečně potomky květinových dětí a které byly pěkně udržované, ale také obývané andaluskými cikány. Tam mám fotky jen z dálky, protože se jich žena trochu bála.

Přehrada a městečko Iznajar

Z Granady jsme pokračovali do dalšího místa, kde jsme měli ubytko - k přehradě a stejnojmenému městečku Iznajar. Místo dlouhého povídání sem dám jenom několik fotek, které ilustrují jak malebnost města, tak i okolní krajinu obsypanou hájemi olivovníků.

Pravdou je, že na fotkách na internetu vypadala přehrada o něco lépe, ale to bylo dáno tím, že jsme tam byli až na podzim a voda v přehradě bylo o několik metrů níž než bývá normálně.

Rezervace plameňáků

Z Iznajaru jsme zamířili do města Campillos. Po cestě jsme se zastavili v rezervaci plameňáků - v místě zvaném Fuente de piedra. Stálo to za podívání, i když v jiném ročním období by byl zážitek asi ještě větší - vzhledem k suchu byla jezera, kde plaměňáci žijí, dost vyschlá, takže od míst, kde se dali pozorovat, byly dost daleko a na focení to chtělo teleobjektiv.

Kamenné město Torcal

Torcal jsme sice neměli přímo na cestě, ale protože vypadal zajímavě, udělali jsme si malou zajížďku kolem města Antequera do skalního města Torcal, které leží poměrně vysoko (kolem 1 000 mnm., vrchol má 1350 mnm.).

Auto jsme museli nechat na odstavném parkovišti, odkud do skal pendloval autobus, ale protože to nebylo daleko, těch pár set metrů jsme ušli i pěšky.

Torcal je rozsáhlé skalní město s bílými věžovitými skalami, kde si připadáte jako trpaslík. Od skal jsou navíc nádherné výhledy do okolní krajiny.

Někdo přirovnával Torcal k Adršpašským skalám. Mně Torcal připadal hodně odlišný a určitě stojící za vidění. Ostatně, porovnat to můžete z fotek v galerii sami.

Caminito del Rey

Caminito del Rey neboli Královská cestička bylo jedno z míst, kam jsme se chtěli podívat, ale byli jsme trochu skeptičtí, protože vstupenky na internetu byly vyprodány na dlouho dopředu a první volné byly k dispozici dlouho po našem pobytu v Andalusii.

Měli jsme ale štěstí. Ubytování jsme měli zamluvené v městečku Campillos. Z ubytovatelů se vyklubali velice příjemní lidé - paní někde od anglického Brightonu a Skot z Edinburgu, kteří se na důchod přestěhovali na jih Španělska. Po ubytování jsme se šli projít po městě a domácí nám řekli, že asi nebudou doma, až se vrátíme. Ale nakonec byli, dali se s náma do řeči a nabídli nám 'šláftruňk', takže jsme se s nimi večer zakecali ještě asi dvě hodiny. Vytáhli láhve skotské, což vedlo k tomu, že Skot čím dál tím víc přecházel od angličtiny do skotštiny, takže mu bylo stále méně a méně rozumět. Nicméně nejcenější na tomto večírku bylo, že nám řekli, že když budeme u vchodu do Caminito del Rey včas, že ještě mívají volné lístky přímo na místě.

Druhý den jsme se tedy rozloučili s domácími a časně ráno vyrazili ke Caminitu. Jenže - ouha - po cestě byla tak hustá mlha, že jsme museli jet krokem, takže když jsme dorazili ke vchodu, už tam byla pěkně dlouhá fronta. No, nakonec jsme měli štěstí a podařilo se nám koupit vstupenky, vyfasovat helmy a vyrazit do skal.

Caminito del Rey byl pro nás zážitek a s klidným svědomím ho můžeme každému doporučit. Cesta je naštěstí od roku 2015 zrekonstruovaná a zabezpečená, takže se dá bez problémů zvládnout i lidmi, kteří mají normálně problém s výškami (např. já). Nebylo tomu tak vždycky - ne webu lze najít dokumenty lidí, kteří abslolvovali cestu před rekonstrukcí (zbytky této cesty jsou vidět z nové stezky), a byla to cesta určená pouze pro sebevrahy, kteří opovrhovali klasickými metodami sebevraždy. Asi 15 lidem se to i podařilo.

Kdo se chce pokochat záběry milovníku adrenalínu, může třeba tady nebo tady.

Cesta skalami je jednosměrná, ale zpátky ke vchodu jezdí každou chvilku autobus.

Ronda

Naší další zastávkou s ubytováním byla Ronda. Ubytoval nás malíř a spisovatel Alejandro a opět to byl velice příjemný člověk.

Ronda je známá především svým úžasným mostem nad říčkou Río Guadalevín, která šumí v hloubce pod mostem. Víc ukáží asi fotky.

Rota

Rota byla především koupačka, a pak samozřejmě andaluská gastronomie. Bydlení jsme měli rovnou nad pláží, stačilo jen seběhnout zadními schůdky.

Ubytování jsme měli tentokrát domluvené i s parkováním v garáži. Jediné dobrodružství bylo dostat se autem na správné místo, protože systém uzounkých uliček, většinou jednosměrných, nás i přes používání navigace vždy zavedl jinam, než jsme potřebovali. Takže nakonec jsme se vrátili na začátek města a zkusili to znovu a lépe, až to nakonec dopadlo.

Jerez de la Frontera

Jerez jsme nemohli vynechat. Je to město vína jerez (sherry) a hudebního (a tanečního) stylu flamenco.

Ubytování jsme měli zajištěné přes booking.com a bylo to něco na způsob únikové hry, jenže obráceně: Nepotřebovali jsme se dostat ven, ale dovnitř. Klíč měl být údajně někde k dispozici, ale nepodařilo se nám najít, kde. Naštěstí za chvíli vyšla z domu, kde jsme měli bydlet, nějaká paní. Vysvětlili jsme jí, co máme za problém a ona nám naštěstí dala telefon na majitelku bytu. Takže nás majitelka po telefonu navigovala ke skříňce s klíčem, což nebylo úplně jednoduché, protože ta skříňka byla schována za žaluziemi před jedním oknem. Nakonec jsme se do bytu dostali a pak už šlo všechno hladce.

Pokud se týká vína jerez, tam jsme uspěli hned napoprvé - zašli jsme do malé sympatické hospůdky. Slečna se nás zeptala, co si dáme - požádali jsme ji, zda můžeme ochutnat různé druhy a tak jsme ochutnávali a ochutnávali - jedno lepší než druhé.

Cestou z hospůdky jsme narazili na pěkný malý bar, kde jsme s ochutnáváním pokračovali. Zajímavostí bylo, že účtenku nám psali křídou přímo na barový stůl.

Když jsme procházeli nočními uličkami Jerezu, z jednoho přízemního okna se ozývala hudba. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že je to taneční škola pro starší a pokročilé, ve stylu flamenco. Tak jsem lehce zaparazzioval ...

Jako amatérský muzikant a kytarista jsem toužil slyšet i originální flamenco. V Jerezu sice nějaká možnost byla, ale byly to spíše akce pro turisty. Ale nakonec se poštěstilo - když už jsme se pomalu vraceli z baru do postele, narazili jsme na malou špeluňku, ze které se ozývala kytara a zpěv. Tak jsme tam nakoukli a měli jsme štěstí. Místní kytarista a zpěvák byl sice už dost ovíněn, ale o to byl zážitek autentičtější. Tak jsme si tam dali naše poslední jerez a podařilo se mi ho nenápadně od boku telefonem zachytit.

Druhý den časně ráno jsme vyrazili zpět do Malagy, přes Cadiz, Tarifu a kolem Gibraltaru, abychom do večera stihnuli vrátit auto do půjčovny v Malaze.

Tarifa

Tarifa je nejjižnějším městem Španělska. Vždycky jsem si myslel, že je to Gibraltar (když už se to jmenuje Gibraltarský průliv), ale ten leží severněji a právě Tarifa je to místo, kde se můžete vykoupat v Atlantickém oceánu a za 10 vteřin ve Středozemním moři (což jsme si samozřejmě museli vyzkoušet).

Kolem Gibraltaru zpět do Malagy a do Fuengiroly

Původně jsme se chtěli na naší cestě zastavit i na Gibraltaru, ale naši angličtí ubytovatelé v Campillos nám to rozmluvili: Není tam prý nic tak extrovního k vidění a všudepřítomné opice otravují a kradou věci z batohů.

Udělali jsme si krátkou zastávku v přímořském městě Estepona a pokračovali až do Malagy, kde jsme vrátili auto do půjčovny.

Poslední pobyt jsme měli zamluvený v čáasi Malagy s názvem Fuengirola. Využili jsme toho, že přímo z letiště tam jel vlak. Takže půlhodinka vlakem, 5 minut pěšky a poznali jsme naši novou, velice příjemnou, hostitelku.

Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že nám přenechala svoji ložničku a sama se zabydlela v kuchyňo-obýváku. Večer jsme s ní dobu klábosili dlouho do noci.

Druhý den jsme courali po Fuengirole a hlavně se cachtali v moři, které bylo asi 3 minuty vzdálené od ubytka.

Domluva

Jako ve většině míst, kde se mluví španělsky, je angličtina mimo větší města dost mizivá, a když je, tak se svéráznou výslovností.

Se španělštinou je to v Andalusii lepší, jenom chvíli trvá, než si člověk zvykne na poněkud jinou výslovnost, a to čím blíže k Portugalsku, tím výrazněji. Výhodu mají cestovatelé. kteří procestovali jižní Ameriku, protože z Andalusie hojně vyplouvaly lodě při obsazování Ameriky Španěly, díky čemuž je i výslovnost španělštiny např. v Argentině odvozená od andaluského dialektu.

Jako příklad lze uvést například větu flamenkového kytaristy a zpěváka v baru ve městě Jerez: Tam, kde by Španěl řekl "No me gusta" [to se mi nelíbí] zaznělo něco jako "Nom guča".

Doprava

Silnice

Kdybych měl charakterizovat jihošpanělské silnice jednou větou, zněla by asi takto:

Během těch najetých 1 000km, nikde (včetně horských vesniček ve výšce 1 500m nad mořem) jsme nejeli po tak mizerné silnici, jaké jsou v okrese Ústí nad Orlicí pravidlem.

Když už nějaka silnice nebyla úplně perfektní (ale stále ještě lepší než silnice v ČR), byly před ní velké cedule s upozorněním, že kvalita silnice je dočasně velmi zhoršená.

Hlavní silnice byly navíc lepší než naše dálnice, povolená stodvacítka a nic se na nich neplatilo !!! Někdo by snad mohl lehce nabýt dojmu, že v ČR je něco špatně.

Zvláštní kapitolou jsou dopravní značky, obzvláště měnící povolenou rychlost jízdy. Dalo by se říci, že v některých místech byla každých 100 metrů jiná povolená rychlost, většinou kvůli křižovatkám.

Parkování

Pro mne jako pro řidiče byly největším problémem města s úzkými jednosměrnými uličkami, kde na každé straně často zbývalo 10-20cm vedle zrcátka.

Mnohdy jsem nejdříve váhal, jestli mohu do uličky vjet, protože spíše připomínala pěší zónu nebo tržiště. Několikrát se nám stalo, že oproti navigaci GPS byly některé uličky dočasně uzavřené a my jsme nemohli najít žádnou použitelnou cestu k místu ubytování.

Problémem je i kdekoliv uvnitř města zastavit. V úzkých uličkách je velký provoz a každé stojící auto ucpe dopravu. Najít volné místo k zaparkování byl peměrně často neřešitelný problém, a to i v malých obcích. Několikrát jsme museli použít podzemní parkoviště, které stálo podle města 10-24 euro / 24 hodin.

Řidiči

K mému velkému překvapení, místní řidiči v Andalusii byli velice rozumní a ohleduplní. Pravda, povolenou rychlost moc nedodržovali, ale jinak mám pro ně jen slova chvály.

Pokud jsem se někde pokoušel při parkování vmáčknout mezi dvě jiná auta, řidiči za mnou trpělivě čekali, až se mi to podaří nebo s nepořízenou odjedu.

Koupání

Pokud se jede na jih Španělska, tak samozřejmě hlavní koupačka je v moři.

Andalusii omývají dvě moře - Středozemní moře a Atlantický oceán, která se potkávají v Gibraltarském průlivu u města Tarifa.

Že voda v mořích nebude úplně jako v létě jsme čekali, ale byla ještě studenější, než jsme čekali. Obě moře si ale co do teploty neměla co vyčítat, což bylo nejlépe patrné v Tarifě, kde se dá vykoupat v Atlantiku a za pár vteřin ve Středozemním moři.

Byl říjen. Nejčastěji jsme se v moři koupali sami, tu atam si někdo omočil nohy.

Kupodivu daleko teplejší voda byla v přehradní nádrži u soutěsky Caminito del Rey poblíž městečka El Chorro - oproti moři hotové kafe.

Co se nám líbilo

Ubytování

Ubytování jsme sháněli většinou přes booking.com a bez vyjímky jsme měli štěstí na výborné ubytovatele.

JÍDLO

Gaspacho

Gaspacho je španělská studená zeleninová polévka. Dělá se většinou z rajčat, okurek, paprik, bílé veky, oleje a octa. Podává se s různou oblohou a pečivem.

Ochutnávali jsme ji mnohokrát. V každé oblasti vypadala (i chutnala) jinak, ale vždycky jsme si pochutnali.

Tapas

Tapas jsou v podstatě jednohubky. Je to způsob, jak se rychle a levně najíst.

Mohou obsahovat jamón (=šunka), sýr, olivy a různé salámy (chorizo, fuet) a klobásy.

Churros

Jsou smažené dlouhé tyčky z litého těsta většinou s čokoládou a je to mňamka.

Pití

Sangría se připravuje z červeného vína, cukru, brandy, a nejrůznějšího ovoce, nejčastěji broskví, pomerančů a banánů. Na osvěžení na ulici úplně skvělá. Ale opatrně :-)

Tinto de verano (červené letní) je červené víno v dlouhých sklenicích s citronovou limonádou. Neobsahuje tolik druhů alkoholu jako sangría

Pivo (cervesa) jsme ochutnali parkrát. Nebylo nic zvláštního, ale ani neurazilo.

Co se nám nelíbilo

Průběh cesty tam a zpět

Do Malagy jsme cestovali s nízkonákladovou leteckou společností, která nás zaskočila hned při odletu. Protože normálně je povoleno jen jedno palubní zavazadlo, přikoupili jsme si předem jedno standardní zavazadlo do podpalubí (mimo palubu letadla), do kterého jsme si kromě jiných věcí přibalili kvalitní nůž, protože ten se vždycky hodí :-). Při odbavování nám však na letišti řekli, že i druhé zavazadlo si musíme vzít na palubu, že za zavazadlo v podpalubí bychom si museli ještě připlatit.

Po příletu do Malagy nás čekalo další nemilé překvapení v půjčovně aut. Nakonec jsme si museli půjčit jiné (a dražší) auto. Předpokládali jsme, že nám auto bude předáno, ale úředník autopůjčovny nám pouze předal klíčky a řekl, že si máme auto vzít v garáži o patro výš. Auto jsme ve špatně osvětlené velké garáži nakonec našli. V jiných autopůjčovnách je zvykem, že se auto prohlédne a případná poškození zapíší do předávacího protokolu. Tady však jednak byla značná tma a hlavně nebylo s kým diskutovat. Takže jsme vyrazili z garáže, s tím, že někde venku zastavíme, auto si prohlédneme a také zjistíme, jak narovnat sklopená vnější zrcátka.

Ta představa byla dost naivní. Jen jsme vyjeli z garáže půjčovny, ocitli jsme se na čtyřproudé silnici a bez možnosti kdekoliv zastavit (a dostat zrcátka do použitelné polohy) jsme vyrazili do Malagy.

Když jsme se podle navigace dostali poblíž místa, kde jsme měli zamluven první nocleh, vyvstal další problém: kde zaparkovat. Nakonec se ale nad námi smilovaly všechny mocnosti a božstva a my jsme našli parkovací dům nepříliš vzdálený od ubytování. Tam se nám také konečně podařilo si auto pro istotu nafotit, včetně škrábance na boku auta, který v garáži nebyl vidět.

Při zpáteční cestě jsme auto (kupodivu bez problémů) vrátili a ještě si vlakem přímo z letiště zajeli do blízké Fuengiroli, kde jsme měli zajištěné poslední ubytování.

Auto od firmy Rentcar? - nikdy víc !!!

Při cestování se skoro vždy vyvrbí něco, s čím jsme dopředu nepočítali.

V našem případě to bylo vypůjčení auta přes firmu Rentcar.

Tuto firmu jsme před odletem našli a vybrali na webu, protože vypadala rozumě. Vybrali jsme si model auta a vyplnili všechny kolonky v objednávacím formuláři. FIrma nám nabídla auto ze španělské půjčovny Goldcar se sídlem přímo na letišti v Malaze. Kromě jiného jsme museli vyplnit i číslo letu včetně doby příletu (kolem 14 hodiny). Objednávku jsme vyplnili, zaplatili a měli jsme dojem, že máme po starostech.

Po příletu do Malagy jsme však byli nepříjemně zaskočeni, když jsme si šli auto do půjčovny na letišti vyzvednout. Obsluha nás informovala, že auto již půjčili někomu jinému, protože jsme si ho nevyzvedli do 13 hodin. Marná byla naše argumentace, že jsme si vozidlo samozřejmě nemohli vyzvednout do 13 hodin, když byl přílet ve 14 hodin a že jsme vyplňovali údaje o příletu při objednání auta. Navíc informace o vyzvednutí auta do 13 hodin nebyla nikde uvedena.

Nakonec jsme marné dohadování vzdali a půjčili jsme si jiné auto za dvojnásobek původně dohodnuté ceny. Půjčovna nám neuznala již zaplacenou částku za původní auto (která podle nich propadla), takže jsme nakonec ve výsledku zaplatili trojnásobek původní částky.

S firmou Rentcar jsme se pokoušeli komunikovat a tento problém řešit, firma však dělala mrtvého brouka a nic něřešila, takže pro nás to byla poměrně dost draze zaplacená zkušenost.

Vrácení auta kupodivu proběhlo bez problému. Na autě byla z boku rýha, která v garáži při vypůjčení nebyla vidět. Měli jsme připravenou fotku, pořízenou hned po prvním zastavení, takže jsme očekávali opět problémy, ale nikdo nic neřešil, pouze od nás chtěli klíček od auta. Po předchozích zkušenostech jsme trvali na tom, aby si auto někdo zkontroloval a převzal a aby nám vystavil potvrzení o převzetí. To se nám nepodařilo, takže po návratu jsme ještě nějakou dobu čekali, zda se někdo neozve kvůli škrábanci na autě. Naštěstí se nikdo neozval.