No a pak, už bylo po osmé hodině, my! Zvukaři (sice ochotní, ale už
docela vyčerpaní) se pár minut navíc potýkali s ozvučením Málinovy basy,
ale bylo to ještě únosné – a už jsme valili do publika to nejlepší
z našeho repertoiru. Kiksů nebylo mnoho, jeden zásadní ovšem přece jen
při Locomotive Breath od Jethro Tull, když část kapely začala tak nějak
jinde, než měla. Nakonec jsem všechno po třech taktech uťal a na druhý
pokus už to jelo v pohodě, Matýsek navíc opravdu výborně vystřihl
flétnové sólo…
Tedy Matýsek. Ten asi nikdy nezapomene na to, jak se do něho zcela
spontánně zamiloval dav dívenek ve věku s bídou do patnácti let.
Vytvořily kotel pod pódiem, křičely, fotily (Matýska) svými mobily,
prostě ho žraly…
Když jsme odehráli (tradičně zabrali Clash, Čechomor, Iggy Pop, Stones i
další kusy), dívenky oblehly Matýska na forbíně, žádaly podpisy, věnovaly
mu fůru úsměvů, některé vytvořily dokonce i kreslená přáníčka s
květinkami a vyznáním lásky. Houf těchto nedorostlých „fans“ pak číhal na
Matese ještě před kulturákem, všechny nás pak doprovodil k autům, kde
následovala další konverzace, fotografování etc…
Vysvobození přišlo až od paní ředitelky, která nás pozvala do dost
slušného podniku na večeři. Bylo to kousek od kulturáku, takže jsme
vyrazili auty za jejím malým fiátkem a byli rádi, že už na nás nevisí
šílející holčičky. Většina chlapců si dala obrovské pizzy různých druhů,
které pak vesměs nedojedli a rozdávali či dojídali s vypětím všech sil,
já si dal výborné makaróny, elektrokytarista Míra pak jediný zůstal u
klasiky, když spořádal obrovský kus masa s houbami, několika druhy zelí,
brambůrky a dovíčím ještě. K tomu všemu příjemné pivo zn. Lech, jen
řidiči sáhli po nealkoholickém pivu, že…
Domů jsem vyrazil jen s Janem Yamahou, zatímco zbytek kapely dopravován
Mírovým autem zůstal ještě chvíli na místě, protože chtěl slyšet hlavně
hardcorové kapely, které hrály v závěru programu. Cesta ubíhala vesele,
neb jsme si z Polska opět odváželi ty nejlepší dojmy. Hráli jsme tam
potřetí a věříme, že ne naposledy. Hraje se tam totiž opravdu dobře, je
tam fakt dobré publikum (teď nemyslím jen ty mladičké fanynky). Je tak
nějak trochu jinde, než publikum u nás. Ale to bylo vždycky, což vědí
hlavně pamětníci, tedy já a Míra
KaPo
Bonus 1: Matesománie
Bonus 2: Karolko Kochanny verbuje další muzikanty do našeho hudebního spolku,
snažíc se je uplatit lahví....
Úplně první hraní v novém roce přišlo poměrně nečekaně. V rámci Ústeckých
Vánoc 2006 vystupovaly děti z Bystrzyce Klodske s divadlem o narození
Krista a přijela s nimi i sympatická ředitelka tamního kulturního domu
Grazyna Wachowska. A protože se už nějakou dobu známe a máme se docela
rádi (mimochodem - říká mi Karel Kochanny), přišla s nabídkou, zda by
Těžká doba nechtěla zahrát na jakési charitativní akci, která se bude
konat v jejich kulturáku. Dobrých skutků není nikdy dost, takže jsem
samozřejmě rád souhlasil a po dohodě se zbytkem kapely jsem hraní
potvrdil, když paní Grazyna navštívila Ústí ještě mezi svátky před koncem
roku.
