Na tuto akci jsme byli nepřímo pozváni Verčou za svobodna tuším Fišerovou, která měla velký podíl na tvorbě čajovny jako takové a taktéž nás ještě neslyšela. Pročež se postupně scházíme kolem 19.00, zjišťujíce, že patrně nebudeme hrát v 19.00, jak původně míněno, nýbrž nejspíš mnohem později, neboť na place v jeskyni pluguje a ladí (obojí dlouho a klopotně) druhá Věrčou pozvaná populárně trampská kapela z Kerhartic.
Takže spolu s našimi věrnými příznivci sedíme tu u baru, tu jinde, u sklenek dobrého vínka či pivínka a rozmlouváme o tom života běhu, přikusujíce k tomu skvělé chlebíky s domácími pomazánkami, domácí cukroví a neméně hodnotný gulášek. Taktéž jest přítomen Milan Richtr, občas naplňující prostor výkřiky o tom zasraném bolševikovi a tak. Kolem 20.30, kdy nabýváme dojmu, že již bylo dosti dolů McLaren a dek z igelitů, naznačujeme Verče, že bychom rádi nastoupili, načež po její osobní intervenci kupodivu ihned následuje provedení zamýšleného.
Jelikož neplugujeme, jsme bystře pohotově a jsa nabuzeni nečinností hrajeme jako o život, což publikum nenechává chladným. Po úměrné době dáváme krátkou přestávku, kterou I.Y.P. (dlící dnes, zaplaťmannittou, v potěšeníhodném rozmaru) vyplňuje umělecky přednášenými jazzově laděnými improvizacemi a to i přesto, že musí v současné době vstřebávat námi starými psy častokráte inzerovanou hořkou pravdu o nejzákladnějších povahových rysech druhého nejen pohlaví. Pokračujeme s neztenčeným nasazením, dávaje tu a tam i kusy na přání.
Mannittou pro tentokráte shlíží neveselým zrakem na M.J. způsobujíc jeho bloudění houštím akordů za současných výpadků v sólech, ba i tóninách. Ale posluchači přesto zůstávají na naší straně. Kolem 21.30 v rámci druhé přestávky kerhartická formace nabývá dojmu, že dnes již hrát nebude, což se jí, nevím proč, nelibě dotýká, pročež demonstrativně balí a odjíždí na další kšeft domů do Kerhartic. Abych pravdu řekl, nějak celému tomu incidentu příliš nerozumím, tudíž jej ani neřeším.
Poslední blok jest zejména okořeněn kusem Smoke On The Water, kterému se sice zejména J.H.Š. celý večer urputně bránil, avšak „na přání posluchačů“ po drobném nácviku před domem mu nakonec nezbylo nic jiného, avšak podaný výkon byl dobrý (až na drobně zredukované sólo na elektrokytaru).
Přibližně ve 22.00 končíme, se slzami v očích děkujeme vstřícně orientovanému publiku, vyměňujeme druhou (!) prasklou strunu, kterýžto jev se patrně skutečně stává nedílnou a neodmyslitelnou součástí image našeho tělesa, vezeme klávesový stroj a buben do ZUŠ a kolem půlnoci se scházíme v nonstop podniku Babyka, abychom rozebrali vystoupení, hodnotíce jej velmi pozitivně až kladně, a další přináležející okolnosti.
Taktéž před svědky slibuji br.Karlovi, že jeho, nyní malého synka, naučím, až přijde čas, střílet z luku. Zhruba ve 12.30 odcházím ku spravedlivému spánku. Akce, myslím, velmi příjemná a povzbuzující.