V roce 2021 nás naši kamarádi pozvali na zájezd s "cestovní kanceláří" Skaldatour do Prokletých hor. Hory leží na severu Albánie a částečně zasahují do Černé Hory a Kosova.
Prokleté hory jsou jedním z ubývajících míst na světě, která ještě nejsou příliš zasažená turistickým průmyslem (byli jsme tam v roce 2021), i když už i tam je patrný náběh na masovou turistiku. To se týká zejména městečka Theth (cíl našeho treku), kde se staví hotel a asfaltují se příjezdové cesty.
My jsme se vydali cestami, kde kromě několika málo salaší v nížeji položených místech nepotkáte živáčka.V horách žijí úžasní lidé (dnes už jen od jara do podzimu), kteří jsou velmi příjemní a pohostinní.
Příroda je divoká, nespoutaná a krásná. A opuštěná. My jsme za celou výpravu nepotkali ani jediného turistu, kromě cílové stanice - Thethu.
Světle modrá je plavba trajektem po přehradě, červená je šlapání pěšky
Po kliknutí se zobrazí jen část pěšky ....
Poznámka: Všechny mapky na této stránce jsou klikací.
Cesta byla v celku jednoduchá - od nás přes Brno, kolem Budapešti, přes Bělehrad, přespali jsme u vesnice Senje, prohlídli si monastir Ravanica, narazili na zmiji růžkatou, která naštěstí spala, proběhnuli si kosovskou Prištinu, v Albánii kolem Iškaderského jezera až pod přehradu Komani na řece Drini.
Cestou jsme kvůli dodržování povinných přestávek pro řidiče přespali ve stanech v srbském městečku.
Cestu jsme měli trochu ozvláštněnou tím, že si jeden mladý cestovatel vzal omylem starý pas. Maďaři ho ještě pustili, s tím, že Srbové ho určitě přes hranice nepustí. Nepustili. Takže i se svou dívkou museli vystoupit z autobusu a vydat se stopem do Budapešti pro náhradní doklad. Pak se vydali za námi, takže den před odjezdem z Albánie jsme se s nimi opět setkali.
V Kosovu jsme se asi na hodinku stavili ve městě Prizren.
Po poněkud krkolomné silnice jsme už za tmy sjeli k přehradě v Komanu, kde jsme přespali v místním kempu Palai-Gushta, a ráno jsme vyrazili k horní části přehradní hráze, odkud odplouvaly trajekty směr Breg-Lumi.
Pavba po přehradě začala příjemně - sluníčko svítilo a soudek s pivem Huhňák (původně jsem myslel, že je to přezdívka, ale to pivo se fakt tak jmenuje) byl ještě plný.
Když kapitán lodi uviděl pípu na palubě, hned se ptal "Vy jste Češi, že?" a pivko si dal s námi. Po asi 20 km plavby loď zakotvila u břehu, kde kromě končící prašné silničky nebylo nic. Tak jsme se vylodili, zamávali zbytku cestujících a posádce, vykoupali se v ledové přehradě a vyrazili jsme do hor.
Krávy lemovaly cestu podél horské říčky s krásně modrozelenou vodou. Za chvíli jsme přešli most, odpoutali se od řeky a zastavili jsme se ve vesničce Tetaj, kde si kávomilové dali kafíčko a my ostatní plechovkové pivo Tirana, které bylo kupodivu docela pitelné.
Pak už to bylo až do tmy jen pořád do kopce (a chvílema zase z kopce), takže jsme celkem nastoupali asi 1 800m. Do místa, které jsme měli vyhlídnuté k noclehu, jsme někteří docházeli až za tmy.
Fotky 1. den
Ráno jsme někteří měli trošku opožděný start a tak jsme vyráželi asi 15 minut za ostatními.
Po cestě nás hned ráno vcucla sympatická salaš, díky které se naše výprava rozpadla na dvě nestejně velé skupiny. Zatímco milovníci sportovních výkonů pospíchali směrem k cíli (což byla většina účastníků zájezdu), ze zbytku v počtu osmi lidí (nás) se samovolně vytvořila skupina B - milovníci nasávání atmosféry.
Takže jsme s navštívili salaš a navázali družbu tím způsobem, že jsme se nejdřív nechali pohostit od majitele salaše (a jeho snachy) rakií, sýrem a zeleninou, což jsme jim oplatili naší slivovicí a suchým salámem.
Potom nám majitel salaše Džoš předvedl nejdřív albánský horalský zpěv, jejich národní tanec a nakonec poslal snachu pro hudební nástroj, který se jmenoval (jak jsem pak dodatečně zjistil až doma) Čifteli. Jak jsme přes malou komunikační bariéru vytušili, nástroj míval 2 struny, ale tento už měl pouze jednu. Pražce měl tak nějak divně nepravidelně rozházené po hmatníku.
Z wikipedie:Čifteli je pražcový nástroj, ale na rozdíl od většiny nemá pražce v chromatické stupnici (jeden pražec na půltón), ale v diatonické stupnici se sedmi tóny mezi oktávami.
Džoš nejdřív zazpíval a pak i zahrál. Tak jsem si od něho nástroj vypůjčil a zkusil si na něj také zadrnkat. Skončilo to tak, že já jsem drnkal, co mne zrovna napadlo a Džoš na to tančil. Byla to úžasná synergie.
Po občerstvení a kulturně-etnografické vložce jsme pokračovali do vesničky Curraj i Epërm, kde už na nás netrpělivě čekalo áčko neboli rychlejší část výpravy. To jsme ale netušili - mysleli jsme, že už jsou pomalu v cíli. Takže jsme se dohodnuli, že sportovci (áčko) vyrazí napřed a my se za nimi povlečeme naším pomalejším tempem.
Curraj i Epërm bývala vesnička s asi 2 000 obyvateli, která se nástupem kapitalismu v Albánii takřka vylidnila.Skupina českých nadšenců se tam pokusila vesnici zachránit pomocí rozvoje turistiky (včetně vyznačení turistických cest typickým českým značením), ale v době naší návštěvy už po aktivitě nezbyla prakticky ani stopa - kromě opraveného kostelíku. Nejspíš se sem podepsal zánik turistického ruchu v době covidu (stav v roce 2021). Možná ale, že se to zas obnovilo, každopádně tady je odkaz na aktivitu Albánská výzva, kde je aktuální stav.
O vesnici Curraj i Epërm jsou podrobnější informace tady.
Takže se nekonala žádná občerstvovna a my se vydali táhlým stoupáním do sedélka nad vesničkou a z něho pak k další salaši označené v mapě jako Markaj's family.
Majitelé nás opět pohostili, stará paní nám upekla čerstvý chléb a některé z nás (skoro všechny) to tak zmohlo, že jsme vzali zavděk pohovkami, které obětaví majitelé salaše pro nás vytáhli.
Po krátkém pohoštění jsme se vydali dál na cestu - přes rozcestí Querec-tripoint výše do lesů. Protože noc již byla poměrně nablízku a my už jsme toho většinou měli také dost, vzali jsme zavděk krásným místem uprostřed bukového lesa a navzdory protestujícímu Tondovi, který chtěl ještě pokračovat dál, jsme postavili stany, povečeřeli a usnuli.
Fotky 2. den
Třetí den byl nejúmornější ze všech. Kromě velikého vedra nás potrápil nedostatek vody, a to přesto, že jsme si každý ty 3-4 litříky vody nesli od poslední salaše s sebou. Bylo kolem 30 stupnů i nahoře v horách a vápencové skály sálaly naakumulované teplo už od rána.
Nejdříve jsme se proplétali pod padlými bukovými kmeny a přesličkou vyšší než dospělý člověk, až jsme se dostali na hřeben, odkud už stoupání nebylo tak příkré. Ale skončily stromy a my jsme se ocitnuli ve sluneční výhni, s těžkými batohy na zádech. Brzy nám začala docházet pitná voda, a o to byl výstup úmornější. Bohužel, ani v místech, která byla v mapě označena jako studánka, žádná voda nebyla. Připadali jsme si jako na Sahaře.
Nakonec nás zachránily zbytky sněhových jazyků, které nám poskytly tolik potřebnou tekutinu. Chvíli jsme sníh rozehřívali v ešusech na vařiči, ale nakonec jsme baštili rovnou sníh.
Odměnou za namáhavý výstup nám byly nádherné výhledy, a to jak směrem dolů, odkud jsme vyšli, tak na hory nad námi.
Nakonec jsme narazili na malý potůček, který vytékal z tajícího sněhu, takže jsme alespoň mohli doplnit zásoby vody do flašek, na večer i následující den.
Stanovali jsme nakonec na nádherném místě, kousek pod sedlem, které bylo naším nejvyšším bodem.
Ráno nás odměnilo krásným pohledem na vycházejícím sluncem ozářené hory.
Fotky 3. den
Po ránu jsme vystoupali ještě pár desítek metrů do sedla a kochali se výhledy na obě strany pohoří. Kousek pod sedlem už byl vidět cíl naší cesty - městečko Theth. Jediné, co bylo blbé, bylo 1 300m, které jsme museli naklesat dolů. Trochu s obavami jsem čekal, co tomu řeknou kolena, ale ta se zřejmě tak bála, že by nám tam nikdo nepomohl, že celou cestu šlapala jako hodinky. Velkou zásluhu na tom samozřejmě měly i trekingové hůlky, na které už několik let nedám dopustit.
Těšili jsme se na salaš s vodou, která byla v namalovaná v mapě. Bohužel, nebyla ani salaš, ani voda. Ale alespoň kousek níž bylo jezírko s vodou, která sice nebyla na pití, ale alespoň jsme se mohli vykoupat a trochu tak zchladit naše rozpálená těla.
Koupání bylo zajímavé, protože jezírko si oblíbily i žáby, takže jsme se jim, ponořeni až po krk, dívali z očí do očí.
Cesta dolů byla opět docela náročná díky vedru a docházející vodě. Nakonec jsme však naklesali do takové výšky, že už tam tekl potok, takže jsme notnou chvíli strávili chlazením rozpálených noh.
Nejlepší koupačka byla až dole, kousek před Tethem, kde se daly smočit nejen nohy, ale celé tělo, a z potoku se dalo i napít. To už nám do městečka zbývalo jen pár metrů. Hned na kraji jsme podlehli lákání mladého chlapce, který nás zval hned do první chalupy po cestě. Paní domácí měla plechovkové pivo Peja, taky pitelné. Takže jsme žízní nakonec nezhynuli.
Ještě než jsme došli do kempu, vtáhnul nás ještě jiný domek, opět s občerstvením. Pán mluvil chvíli anglicky a chvíli rusky. Naštěstí nám v hlavě ještě něco zbylo z mnohých hodim, kdy jsme povinně studovali ruštinu, takže domluva byla snadná. Takže se ukázalo, že hostitel je starostou městečka.
Když jsme se ho ptali, zda se jim lépe žije nyní, nebo dříve, odpověděl, že je to tak 50 na 50.
Pak už jsme cestou kolem kostelíku a rozestavěného hotelu došli do kempu, kde jsme se šťastně shledali s rychlejší částí naší výpravy. V kempu byla restaurace, takže jsme po několika dnech zas měli normální jídlo (a pití), což nás zmohlo tak, že jsme usnuli jako dudci.
Skupina A (rychlíci) si mezitím, než jsme dorazili, stačila ještě vyběhnout k Modré laguně a vykoupat se v ní.
Fotky 4. den
Druhý den už na nás čekal náš autobus, jenže na kopci asi o kilometr výš. Silnice do Thethu se buduje ostošest, ale zatím nebyla ve stavu, že by po ní mohl jet normální autobus.
Takže jsme se nechali vyvézt taxi-minibusy nahoru a tam se šťastně přepakovali do našeho autobusu, který nás svezl dolů do města Škoder. Tam jsme dobyli místní hrad a pokochali se výhledy z výšky na město i řeku Drini, vytékající (asi) z jezera.
Nakonec jsme skončili na pláži u moře poblíž města Lezhë, kde jsme se asi 2 hodiny vyvalovali a ochutnali místní rybí speciality, což byla taková pěkná tečka za tou naší cestou.
Na zpáteční cestě jsme ještě jednou stavili v Srbsku, kde jsme si nejdřív udělali malou vycházku po místních občerstvovnách a posléze nadivoko zakempovali před městem Novi Sad.
V jedné z hospůdek jsme narazili na svérázné řešení malého prostoru pro záchod
S kytarami a cajonem cesta rychle uběhla a odpoledne jsme byli doma.
Cesta tam a zpět
aneb Kdybych to byl věděl ...
Albánské hory jsou kouzelné a určitě stojí za návštěvu. Po zkušenostech z naší cesty bych se přimlouval za termín, kdy není takové vedro a sucho, jako jsme zažili my. I přesto, že jsme si na zádech nesli velké zásoby vody, stejně nám došly a žízeň byla úmorná. A slibované prameny vody vyschlé. Takže nás zachraňovaly zbytky sněhu.
Další záludností hor je, že jsou velmi opuštěné, takže jakýkoliv problém, ať už s podvrtnutým kotníkem, nebo uštknutí zmijí, je problémem velkým, protože pomoc bývá daleko a navíc terén většinou neumožňuje přistání vrtulníku.
Alenka ze skupiny A (Rychlonožků) si v nejvyšším bodě treku zvrtnula kotník, což vzhledem k charakteru cesty nebyl žádný div. Při vší smůle měla i štěstí - poblíž těžil dřevo domorodec z Thethu, se svým synem a koníkem. Takže Alču naložili na koníka, baťoh před ni a jedenáctiletý chlapec s koňem ji svážel krkolomnými pěšinami dolů do Thethu.
Je dobré koukat se, kam šlapem. V Prokletých horách bydlí i nejjedovatější zmije Evropy - (Zmije růžkatá). V Albánii jsme ji naštěstí nepotkali, ale viděli jsme ji v Srbsku, naštěstí spala.
nebo stažení přes QR kód:
